Za humny se u lesa rozhrne roští a z něho vyleze postava v gumákách, zeleném kabátě a s plnými koši hub v obou rukách. Můj strýc Vlasta.
„Už zase. Co s nimi budu dělat?!“Každé ráno vyráží a dokud koše nenaplní, nevrací se domů. To, co s nimi pak bude, ho nezajímá. Splnil svůj úkol. Našel, naplnil, donesl. Kromě této každodenní rutiny, která se odehrává od července do října, musí Vlasta ještě pokácet stromy v lese, nařezat je a vzniklé špalky poskládat do úhledných kopulí, které mu zdobí okolí domku.
Je to dříč. Ruce má zhrublé prací a tváře ošlehané od horského vichru. Přesto na svůj úctyhodný věk nevypadá. Má záviděníhodnou fyzičku. Práci si užívá – rád říká, že už je ve věku, kdy si může dovolit pracovat zadarmo, a hlavně pro sebe.
Odpoledne si vyleští svého harleje a vyjede v polosedu, na frajera, po Krušnohoří. Jen tak, pro radost. A nám zase dělá radost tím, když při společné grilovačce perlí svými mysliveckými historkami. I když jsme je slyšeli už několikrát, vždy to svým vypravěčským uměním posune o kousek dál.
