Ne! Hlava na hlavě. Chtěla prázdnou čekárnu. Nesnáší to dusný ticho, kdy se každej tváří, že nevidí, neslyší, a přitom je to právě naopak. Nebo se mýlí? To je v tuhle chvíli jedno. Jde s kartou k nový doktorce a potřebuje notnou dávku empatie. Od MUDr. i od sestřičky. Ta minulá byla schopná mezi dveřmi probírat vyléčený výtok nebo vynechávající měsíčky.
Odevzdaně si odfrkne; teď jen najít místo k sezení. S dovolením se vtěsná mezi puberťačku se sluchátky a maminku, houpající na klíně malou holčičku. Lepší varianta nebyla. Židličky tu mají jak pro oukropečky, což ona rozhodně není, a stát odmítá.
Nervózně žmoulá papírový obal karty a když nikde nevidí cedulku o klepání či neklepání, rozhodne se jednat. Už to chce mít za sebou.
„Přejete si? Těhotenská poradna je ve čtvrtek,“ sjede ji sestřička rentgenovým pohledem.
„Ale já nejdu do poradny, volala jsem včera,“ rudne a přeje si být na druhé straně zeměkoule.
„Aha, vy jste ta po tom potratu, počkejte si,“ vzpomene si sestřička, než zmizí ve dveřích.
Musí se otočit zpátky, čelem do té jámy lvové. Cynikům cuká koutek, zbytek čekárny klopí zrak a nejspíš si v duchu říká: „Jo tak ona není tlustá, ona byla těhotná.“
