O předvádění, Neckářovi a razantních škrtech (gratulace k narozeninám) - napsal Zdeněk Hart

Dana a Zdeněk při autorském čtení na Dobešce

Milá Dádo, milí příbuzní, vážení přátelé, ale samozřejmě i ti, co se ještě nevážili, a všichni zde přítomní. Milá Dádo, přejeme Ti, abys byla stále milá, krásná, zdravá, čilá a pracovitá. 

No, hezky si to napsal Zdendo! Tak, dál, pokračuj!

Když jsem chodil za Bohunkou a jak my pamětníci říkáme, když jsem si ji namlouval a vztah začínal být vážný, takže už jsem chodil i do rodiny, Bohunka dostala za úkol přivést holky, rozuměj holky Emingerovy ze Senohrab do Benešova. Takže jsme pro ně jeli spolu. 

Dádě a Evě mohlo být tak sedm, osm let. Na zpáteční cestě ve vlaku jsem chtěl na holky udělat dojem, a tak jsem se předváděl, vyprávěl a povídal si s nimi, jen abych je zaujal a ohromil, jako jsem asi před půl rokem zaujal a ohromil Bohunku.

Později, když jsme s Bobinou byli sami, tak jsem vyzvídal a - jistý si svým výkonem - jsem se jí ptal s jiskrou v oku: 

„Tak co říkaly holky? Líbil jsem se jim?“  

„No,“ povídá Bohunka, „říkaly, že myslely, že budeš vypadat víc jako Neckář. Že mu budeš víc podobnej... ale prý je s tebou sranda, tak jsi prošel.“

Teď uděláme střih, jako ve filmu, přeskočíme pár let Tvého života a začneme tam, jak ses seznámila s Arnoštem Lustigem a hlavně s jeho Kurzy tvůrčího psaní. To Ti ukázalo další možnosti Tvé práce.

Po jeho smrti jsi pokračovala a sama jsi otevřela Kurzy psaní podle Lustiga. 

Karel Šíp, když Tě pozval do pořadu Všechnopárty, kde jsi všechny diváky i jeho přesvědčovala, že naučíš psát každého, ale úplně každého, nadzvedl stavidla zájemců o tvůj kurz. Mělo to dopad i na mě.
Když je to tak jednoduché, říkal jsem si, tak se na ty kurzy také přihlásím. 

Snažil jsem se. Úkoly jsem psal, škrtal a znovu přepisoval. Vytiskl, přečetl, zmačkal a znovu a znovu, až jsem konečně začal být spokojený se svým úkolem a líbilo se mi to. Pak jsem svoje dílo přinesl na kurz a přede všemi ho přečetl.

Svatba Zdenka a Bohunky 3. dubna 1969 (holky Emingerovy v 1. řadě)

„No, vidíš, je to dobrý, bezvadný,“ zhodnotila jsi moje první krůčky psaní. „Ale ten začátek bych zkrátila nebo vůbec bych ho tam nedala a začala bych tam, jak píšeš, že Karel nastupuje do auta. A konec, ten poslední odstavec, tam vůbec taky nemusí být, je zbytečný, protože čtenář už ví, jak to skončí. Ale jinak je to prima, je to vtipný, legrační. No, ještě snad ten dialog uprostřed také malinko zkrať a bude to fakt dobrý.“ 

Všechno jsem skousnul, zkrátil, vynechal, přepsal a kurzy jsem navštěvoval dál. A dnes jako absolvent Tvých kurzů jsem si dovolit napsat tuto gratulaci... ale už si dovedu představit, co se Ti při tomto čtení honí hlavou. Ty už vidíš, co je nudný, co je potřeba vyškrtat a co je v tom textu nedůležité. 

Abych si neudělal ostudu, raději si to ještě znovu přečtu a vyškrtám ty plevy sám. Tak honem, ať nezdržuji a znovu přelítnu ten text, ale už opravdu naposled!
Ten začátek, no to né, ten opravdu, no... to musí pryč. Ten vlak? Ještě uvidím, ale tady to - zkrátit! 

Ur-či-tě zkrátit! 

A tohle, to snad nikoho nezajímá. Pryč s tím! Jo, takhle by to mohlo být. Vidíte! Pár škrtanců a už je to lepší.
Ještě prosím o chvilku strpení a přečtu vám to již přepracované celé znovu. To má úplně jinej šmrnc. To už je ten pověstný vybroušený diamant, jak na kurzech, vždycky říkáš. 

Tak, naposled, prosím ticho a poslouchejte: 

Milá Dádo gratulujeme Ti k narozeninám.
Počkat, počkat! Ono tam snad ani nemusí být k těm narozeninám, to přeci každý ví, že máš narozeniny.