„Neplač! Pššt... Co s tebou?! Měla bych už odnést oběd vrchnosti,“ tiší naštvaně svého synka komorná Alžběta. „Nemůžu tě tady donekonečna konejšit, co by tomu řekla kněžna? Musíš usnout sám,“ poručí mu, zatímco bere do rukou polévkovou mísu. Zase přijde pozdě. Kněžna má ráda dochvilnost, zvlášť při stolování. Onehdy přišel pozdě kníže Alexandr, a to bylo temperamentu! Raději tenkrát počkala s podáváním druhého chodu vedle v komnatě.
„Alžběto, kdepak vás máme?! Přihodilo se něco?“ vítá ironicky komornou kněžna Marie.„Všechno v pořádku, milostivá paní. Jen našemu Vojtíškovi rostou zuby a nechtěl se mě pustit. Má teď takové citlivé období,“ odvětí nervózně komorná. Doufá, že toto vysvětlení bude dostačující, nicméně kněžna se nenechá jen tak odbýt a ptá se, proč si na dobu oběda nevzal synka na hlídání jeho tatínek. Je to podkoní, pravá ruka Mariina manžela. Jistojistě se teď ve stájích nic neděje a může tedy zaskočit. Přece kvůli tomu nebudou meškat oběd!
„Hřebelcuje novou klisnu, nesmí se nechat vystydnout. Navíc na něj nemá nervy. Jakmile začne natahovat, hned by ho přetáhl. To nejde,“ pokrčí rameny komorná, svěsí hlavu a začíná nalévat polévku.
Kněžna v tichosti sleduje její roztržité pohyby. Nelze přehlédnout klepající se ruce, díky kterým polévka několikrát ukápla mimo talíře. Co se to s Alžbětou děje? Byla vždy tak soustředěná, spolehlivá. Chápe to. Erich, Eugen i Alexandr o sobě také dávali patřičně vědět, ale měla je komu svěřit. Každý se musí vyspat, odpočinout si, a hlavně být při ruce, když to ONA vyžaduje.
Na druhé straně stolu se podobnými myšlenkami zaobírá též kníže Alexandr. Nevadí mu ani tak pozdní příchod komorné, jako spíše vyrušení samotným Vojtěchem během jejich ranního laškování. S úšklebkem ukončuje své úvahy a pouští se do jídla.
„Dobrou chuť, má drahá. Vidím, že nemáte zrovna nejlepší náladu,“ prohodí kníže.
„Divíte se? Nemohu se spolehnout na dochvilnost našich poddaných. To už je tento týden potřetí. Navíc zapomněla přichystat šaty na včerejší ples. Jak se můžete v takové situaci usmívat?“ reaguje na knížete popuzeně.
„Chápu vás, nekomfortní stav. Obávám se však, že nemá řešení. Alespoň, co se nás týče. Je to na komorné,“ s masem v puse prohodí kníže.
„Nedávno jsem četla, že dcera Františka Palackého v Praze založila takzvané jesle. Je to prý dům, pečující o děti chudých, kteří se nemohou o své potomky dostatečně starat. Co kdybychom o tom zauvažovali i u nás na Loučeni?“ poklepává si ukazováčkem na rtech kněžna Marie.
„Myslíte, že bychom našemu služebnictvu naznačili, že nestíhá svou práci, a proto musí odevzdat děti někomu cizímu?“ pozvedá obočí kníže Alexandr.
„V žádném případě. To nikdo netvrdí. Navíc, nemusely by je navštěvovat pouze děti našich zaměstnanců. Jesle bychom otevřeli i pro rodiny ostatních obyvatel Loučeně. Představte si, že by pradleny, kuchařky, švadleny mohly chodit v klidu do práce. Odpadla by jim dennodenní starost o děti. Věřím, že by se jim ulevilo. Samozřejmě, dokážu si představit tu jejich počáteční nedůvěřivost. Pochopitelně. Ale zkusíme to?“ nadšeně poposedává na své židli kněžna. Sama je překvapená, jak báječný nápad právě dostala.
Udivený pohled knížete naznačuje, že jej tato odvážná myšlenka nejen překvapila, ale i velice zaujala. A jelikož u Thurn Taxisů nebylo od nápadů k jejich uskutečnění nikdy daleko, zanedlouho se v Loučeni otevíraly první jesle.
