Zvenku jsem slyšela hlas: „Čau bábi! Jak se máš? Dneska vypadáš dobře!”
„Ach, já se moc omlouvám, ale kterápa ty seš?” ptala se moje babička. Měla problém s pamětí, to ano, ale na tváře se vždy rozpomínala rychle. Nastražila jsem uši. „Já jsem Hanka, bábi! Ty mě nepoznáváš? Ty jsi teda hlava děravá, že ani vnučku už nepoznáš!”
Na schodech do domu se ozývaly rychlé kroky a hrnuly se dovnitř, ale já neplánovala je vpustit dál. Postavila jsem se do dveří z chodby tak, aby se jimi nedalo projít. „Ahoj Hani! Dlouho jsme se už neviděly!” zvolala jsem a nabídla té cizí ženě talíř s chlebíčky.
Byla to vysoká blondýnka s hranatými brýlemi, které byly pravděpodobně důvodem, proč byla moje babička tak zmatená – spousta lidí v mé rodině nosí takové brýle. Hanka zbledla a nejistě se usmála.
„No jo, neměla jsem moc čas se tu zastavit. To víš, děti jsou spousta práce.”
S úsměvem jsem přikyvovala všem těm lžím a dál před ženu strkala talířek s chlebíčky. „Možná bys měla jít domů, abys jim nechyběla,” navrhla jsem.
Hanka horlivě přikyvovala, a ještě plácala něco málo o tom, že nás ráda viděla. Babi ji šla vyprovodit zpátky k vrátkům, zatímco já jsem vzala mobil a vyfotila ji z kuchyňského okna.
Když se babi vrátila dovnitř, povídala: „Já jsem vážně hlava děravá. Já ji vážně nepoznala.”
„Ale babi, ty nemáš vnučku, co se jmenuje Hanka! To byla nějaká cizí ženština, co ti málem vlezla do baráku.”
Šly jsme spolu na městskou policii, kde Hanku z fotografie hned poznali. Je celkem jasné, že kdybych nebyla zrovna na návštěvě, babičky úspory ze spodního šuplete v ložnici by patřily někomu jinému. Jak strašné, že ta podvodnice jde po ubohých důchodcích.