Pohádka O bludičce a hejkalovi - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

V jednom lese u rybníka žily lesní víly. Živily se ranní rosou, ve dne se schovávaly v přítmí nejzazších koutů lesa, v noci ožívaly a tančily za svitu měsíce. Byly křehké, stříbřitě průsvitné, při tanci se vznášely jako vážky a jejich pečlivě učesané vlasy kolem nich vytvářely stříbrné víry. Každá měla na hlavě věneček, který jí dával kouzelnou moc.

Když právě netančily, dlouze rozčesávaly své dlouhé stříbrné vlasy nebo vily čerstvé věnce. Moc toho nenamluvily, protože správná víla je éterickou bytostí s tělem upředeným z měsíčního svitu, s očima hlubokýma jako studánky a pohybuje tak zlehka, že se ani lístek nepohne. Být vílou totiž není jen tak. I víly mají svá pravidla.
Vždycky se ale najde nějaká, která se „nepovede“. Nikdo neví proč. Nikdo neví, proč některým nestačí česat si v tichu vlasy, plést věnce a občas utancovat k smrti nešťastníka, který se jim připlete do cesty, aniž by tušil, že zdánlivě éterické tempo vílího tance žádný chlap nepřežije.
I v tomhle lese jedna taková byla. Vymykala se už na první pohled. Byla nejmenší ze všech. Vypadala víc jako roztomilý skřítek než víla. Nikdy nebyla pečlivě učesaná. Její vlasy byly spíš jako divoká řeka než spořádaně klidný lesní potok. Nikdy neupletla uhlazeně bezchybný věnec. Každá víla se totiž sama naučí plést svůj kouzelný věneček. Dokonale a stále stejně. 

Tahle ne. 

Nechtěla pokaždé stejný. Chtěla, aby byl jiný. A tak přidávala, ubírala, zkoušela. Její věnečky byly vždycky takové trochu rozcuchané, stejně jako její vlasy. 

A taky nechodila pomalu, zlehka a tiše, jak se na správnou vílu sluší. Byla poněkud neposedná a hlučnější. Sice maličká, ale soustavně kolem sebe vytvářela velké víry. Jakoby neustále tančila. Ráda se smála. A mluvila. S každým, kdo jí přišel do cesty. Se stromy, kytkami, ptáky. Dokonce i s potokem, ve kterém si po ránu víly chladily nožky po celonočním tancování.
Navíc byla tak trochu drzá. Měla dotěrné otázky na nejstarší z víl, která dohlížela na pořádek. Proč se musí tohle a onohle. A nelíbilo se jí, že víly zbloudilce utancují k smrti místo toho, aby mu ukázaly cestu z lesa ven. Připadalo jí to kruté. 

Ostatní víly ji nechápaly. Těšily se na to, až zase někdo v lese zabloudí a připlete se k jejich tanci. Byla to jediná pořádná zábava, kterou měly. Taky jim bylo proti mysli, že nedodržovala nepsanou etiketu. Víly se vždy považovaly za ty, které na společenském žebříčku lesních bytostí stojí nejvýše. S těmi ostatními se nepotkávaly. Bylo to pod jejich úroveň. 

Maličká víla byla jiná. Přátelská. Přátelila se dokonce i s hejkalem, který stál v hierarchii bytostí úplně nejníže, a ostatní víly nad ním ohrnovaly nos. Neměly rády lesní démony, mezi které patřil. Byli příliš tělesní. Měli fyzické tělo, vydávali zvuky i pachy, protože se neživili rosou, ale prakticky vším, co jim přišlo pod ruku. Byli to oni, kdo těla utancovaných mládenců využili do poslední kostičky. A taky občas lapili nějakou zbloudilou dívku k hříšnému tanci, končícímu necudnými hrátkami, na které se slušná víla neodváží ani pomyslet.
Téhle víle to bylo jedno. Měla hejkala ráda. V jeho společnosti se cítila dobře. Tak svobodně a bezpečně. Nikdy jí neříkal, co má a nemá dělat. Mohla být nedbale učesaná, mluvit celý den a tančit, kdy jí napadlo. Hejkal sám toho moc nenamluvil a jen se na ni usmíval. A taky ji hlídal, když náhodou unavená usnula na místě, které pro vílu nebylo nejbezpečnější, a přikrýval ji dekou upředenou z noční mlhy, aby ji nikdo neviděl a nemohl jí ublížit.
Ostatní víly se na maličkou vílu dívaly spatra, ale nezbývalo jim nic jiného než ji strpět mezi sebou. Nejstarší z víl ji vždycky nakonec hájila, když ostatní reptaly. Byla to koneckonců taky víla, i když trochu podivná a neposlušná. Ale jednoho dne pohár trpělivosti přetekl. Pozdě večer, když se víly chystaly ke svému úplňkovému tanci, se místo pravidelných příprav zase toulala po lese. A potkala mládence, který v tom lese zabloudil. Věděla, že když dojde až na paseku, utancují ho k smrti. Při magickém úplňku neměl sebemenší šanci. A tak použila vílí kouzlo, proměnila se ve stříbřité světýlko a vyvedla ho z lesa ven.
Netušila, že ji při tom viděla jedna z víl. Ta, která byla vždy nejlépe učesaná. Ta, která pletla nejdokonalejší věnce. Ta, která počítala každou krůpěj rosy, kterou po ránu vypila, aby byla co nejéteričtější a nejjemnější. Ta, která ve skutečnosti žádnou vílou nebyla, protože měla duši zlé divoženky. Byla to totiž pěkná svině. Nemohla se dočkat, až nejstarší z víl zeslábne a ona nastoupí na její místo. A teď běžela na paseku tak rychle, až jí její pečlivě učesané vlasy poletovaly kolem celého těla. A svolala vílí sněm. 

Když pak maličká víla dorazila na poslední chvíli k úplňkovému tanci, už tam všechny ostatní víly byly. A tvářily se vážně a upjatě. Ani ji nevyslechly. Potrestaly ji za to, že porušila nepsaná pravidla a zachránila lidskou duši. A protože přitom použila vílí kouzlo, byla odsouzena stát se bludičkou. Věčným světýlkem, které láká zbloudilé nešťastníky do bažin a rybníků, kde se utopí. Maličká víla musela odevzdat svůj věneček. Přišla tak o své éterické vílí tělo a najednou vypadala jako obyčejná dívka, která se v noci v blízkosti vody a močálů proměňovala v mámivé světýlko.
Nakonec se toho pro ni tolik nezměnilo. Jen se stala svobodnější. 

Rozhodla se, že se bude vyhýbat rybníku, aby žádnému člověku neublížila. Močály naštěstí široko daleko žádné nebyly. A odstěhovala se k hejkalovi na druhý konec lesa. On se na ni dál usmíval a mlčel, když celé dny pobíhala po lese a pusu nezavřela. Dál hlídal její klidný spánek. A ona mu na oplátku vařila marmeládu z lesních plodů, udržovala oheň v jeskyni, pekla maso a za magických úplňků tančila jen pro něj. 

A v noci … do toho vlastně nikomu nic není. 

Hezky se k sobě hodili. Ukecaná bludička a nemluvný hejkal.