Seděl tam klidně na polštářku a žužlal papáju. Chvilkami to vypadalo, že se vznáší. Na to, že ještě před minutou řval na celé kolo a nebyl k zastavení, nyní působil docela spokojeně.
Pár poskoků ho přišlo ovívat palmovými listy, aby mu náhodou nebylo vedro. Všichni se báli, že zase začne brečet. Proklínala jsem náčelníka, že toho malého poloboha v podobě baculatého batolete museli dát do opatrovnictví zrovna naší rodiny. A to jen kvůli zastaralé tradici obětování jeho matky a otce, jakožto vyjádření díků Mocnému za to, že nám ho seslal. Malého poloboha, kvůli jehož božské části se ho nikdo nesmí ani dotknout.
Jednoho dne se rozbrečel tak, že nebyl k zastavení. Brečel už dlouhé hodiny, když se nad osadou začala kupit velká černá mračna. Nikdo nevěděl, co je špatně, a obavy z mračen, která přivolal, se stupňovaly. Začali mu nosit obětiny. Mísu papáji a banánů. Nepomáhalo to. Zkusili ovci, mrtvou. Dětský polobůh se ještě více rozbrečel. V zoufalství donesli kozu a rituálně ji před ním obětovali. Zahřmělo. Spustil se liják. Polobůh vřískal. Voda se valila z okolních kopců na vesnici, vítr burácel. Musíme se evakuovat.
Priorita je zachránit poloboha. Voda všechno vzala a jediná šance, jak ho dostat do bezpečí, byla se ho dotknout. I přes hrozbu trestu smrti jsem ho popadla do náručí. Vřískot ustal. Mračna se rozestoupila. Nastal klid. Polobůh spokojeně dřímal v mé náruči.