„Inspirare – respirare, inspirare – respirare.“ Alexandr se v duchu pobízí, aby dýchal, i když je to bolestivé. Tak mu to radil jeho lékař. Nic jiného než tuhle radu pro pacienta, kterému plíce popálil hořčičný plyn, ani neměl.
„Nádech a výdech, nádech a výdech,“ unavený, těžce nemocný muž v myšlenkách přechází do jazyka svého otce. Bojuje o každou další porci kyslíku a s vůní kafru a máty, které přičinlivý komorník rozšiřuje máváním vlhkého ručníku kolem jeho lůžka, konečně pocítí alespoň mírné uvolnění. Úleva tohoto okamžiku k němu přivádí spánek, a ten zase sen.
Je mu znovu devět. Zrovna se vrací od žida, kde si koupil tu velikou barevnou tyč z cukrkandlu. Má upatlané ruce a pusu plnou opojné sladkosti. Blahem mhouří oči. Vrací se z krámu domů na zámek. Je léto. Slyší bzučet mouchy a pod jeho nohama šustí tráva žádostí o déšť. Starší bratři se honí kolem domu. Vesele hlaholí, ale on si s nimi nechce hrát. Chce si najít koutek, kde bude sám. Sám se svým sladkým štěstím. Obchází stáje, ale tam štolba mění koním vodu ve žlabu a jeho energická chůze víří zlaté tečky prachu proti stínu koňských stání. Teprve v chládku domu nachází klid. V letním odpoledni je zámek překvapivě tichý. Zabloudí do kuchyně. Na pracovním stole kyne těsto a už maličko zdvíhá zamoučněnou utěrku. Ke svačině budou buchty! napadne ho a hrozně rád by se zeptal kuchařky, jestli budou určitě s těmi hruškovými povidly, které tak miluje. V komoře zaslechne její smích. Přistoupí k pootevřeným dveřím a už už na ni chce zavolat: „Alžběto?“ Tu si ale všimne, že ji celou zakrývá a objímá mužská postava. „Papá?!“ S bolestí tušícího pochopení utíká pryč, ale nejde mu to. Najednou má pocit, jako by se brodil proti proudu vody. Běží ze všech sil, ale každý krok je těžší a těžší. Na chodbě stojí další žena, bývalá pokojská, a za ní se krčí malý chlapec. Má stejné oči jako on. Oba se na něj dívají a ona něco posměšně říká. V hudebním pokoji tančí několik dalších dětí. Všechny mají oči jako on! Pro Matku Boží, co tu dělají, kdo je sem pustil?! Jeho maminka by plakala; ví, že je to nějak spojené s tatínkem, přikrčí se a ztěžka probíhá skrz dětský houf. Rozráží je stranou. Chtěl by rozmačkat ty jejich ksichtíčky, ale nejde mu to, všechny uhýbají a smějí se mu, ty nejmenší se na něj věší. Běží, běží, ale s tou zátěží mu dochází dech, nemůže dýchat, nemůže dýchat...
Z krátkého snu se probouzí do reality agónie. Pálení plic a tlak na prsou. Ví, že panika by mu nepomohla, a znovu se vrací k vědomému opakování: „Nádech – výdech.“ Sípavě požádá komorníka, aby mu podložil hlavu a záda. Jen vzdáleně zaslechne: „Sì, sinore duca.“ Je příšerně utahaný. Změna polohy přináší úlevu a kratičký neklidný spánek další sen.
Začíná příjemně. V kočáře přijíždí před Kvirinálský palác. Konečně se dočká. Marie voní parfémem, který si přivezla z Francie a její nádherné mušelínové šaty šustí. Horko, vzrušení, blízkost. Za jásavé hudby pomalu prochází sálem. Všichni se usmívají. Znovu ho udivuje, jak je král Emanuel vlastně malý, a pak hudba zmlkne. Drobný muž před ním pronese pár vět a on, Alessandro Della Torre e Tasso, se stává prvním vévodou z Duina. Šťastně se rozhlíží, čeká, že hudba bude znovu hrát. Je tak šťastný, potřebuje tančit, křičí: „Musica, per favore!”, ale v sále je dál ticho. Pak se na něj lidé přestávají usmívat, muž vedle krále v černém obleku a s vysokým čelem vycení zuby a vymršťí pravou ruku, pak to dělají kolem všichni. Malý král zalézá pod stůl a všichni v sále v čele s Mussolinim se pomalu blíží k němu. Pak začínají skandovat: „Duce, duce, duke!” Ustupuje před nimi, ale nakonec nemá kam. Teď už všichni řvou: „Duce, duce, duke!” Cení na něj zuby, jsou blíž a blíž, brání se, nemůže dýchat, ale ani křičet. Chtěl by je zastavit, ale vychází z něj jen přiškrcené: „No! No! No!”
Probouzí ho dotyk studeného obkladu.
U jeho lůžka se shýbá nejstarší syn, otírá mu zpocený obličej a šeptá: „Tranqillo, papá, tranqillo.”
Alexandr poznává Raimunda. Šátrá rukou, až nahmatá tu jeho. Zbývá jen stín dřívějích stisků. Zašeptá: „Mio figlio,” a česky dodá: „Synáčku...” Jeho vědomí se ještě chvíli udrží v přítomnosti, ale pak uslyší břinkavý hluk vojenské dechovky a zase stojí na lodi, která má je dva odvézt do daleké Habeše, aby zcivilizovali barbarský národ. Z vyzdobeného přístavního mola mu mává Elly. Volá na ni: „My dear, soon i am back!” Ale najednou si všímá, jak jeho nová americká žena ukazuje někam za něj a s hrůzou si tiskne ruku k ústům. Ohlíží se a už není na vlnách Středozemního moře. Jeho loď pluje po habešském jezeře Ašangi a všude kolem plavou mrtvoly tmavých mužů, žen a dětí. Tváře mají rozežrané yperitem, ale otáčejí za ním krvavé oči. Pak všichni najednou zařičí: „Duca di Duino!” a z jejich spálených rtů vyráží k žlutému nebi gejzíry jemné páry, která voní po hořčičných semínkách. Mrak obklopí Alexandra. Ten ho v boji o poslední doušek vzduchu loká do sebe. Vzduch pálí jako tenkrát na bojišti, když se na malou chvíli otočil vítr. Ví, že zemře, ale dýchá ze všech sil, aby ochránil mladého Raimunda. Tohle nechtěl. Tohle ne. Tohle ne. Tohle ne. Nevěděl.. nechtěl!
Když se srdce konečně zastaví, po tvářích mu stékají slzy.
11. března 1937 zemřel na zámku Duino v Itálii vévoda Alessandro della Torre e Tasso.
