Předposlední den s maminkou - napsala Jana Fraitová

„Jano, sundej mě, prosím, z toho komína,“ mluví už z cesty... Přesto odpovím: 

„Ano, mami hned, už seš dole na zemi.“
Slyším hluboký výdech a spokojené pravidelné dýchání. 

Za chvíli mě poprosí: „Jano, skoč mi, prosím do hospody pro pivo. Je tady naproti, přes ulici.“
„Ano, mami jdu hned teď, ale měla bys předtím něco sníst.“
„Já vůbec, Jano, nemám hlad ani chuť na jídlo.“

Jen já vím, proč.
Naproti domu, ve kterém bydlíme, už dávno žádná hospoda není. Tak jdu rychle do obchodu, aby mě čas, vyměřený mamince, nakonec nepředešel.
„Díky, Jano – hm to je dobré a studené.“

Příští den ráno mě budí tatínek slovy: „Jano, maminka nad ránem zemřela, pojď mi pomoci s umýváním a převlečením do těch nově koupených černých šatů.“