Setkání s idolem z minulého století - napsala Petra Seizi

Ty tam jsou doby, kdy pro nás ještě náctileté byli idolové velkými vzory a inspirací. Ve svých snech jsme si naivně představovali, jak se s nimi osobně setkáme a staneme třeba jejich přáteli.

Přiznejme si, kdo z nás neměl svůj pokojíček polepený nejrůznějšími plakáty. Já tedy pouze jednu stěnu, protože jsem dětský pokoj sdílela se svým bratrem. Největším trestem bylo, když vám sourozenec po hádce vašeho oblíbence strhal ze stěny. S ubrečeným obličejem jste ty zmuchlané plakáty narovnávali a se slovy „to ti nedaruji“ mířícími k ničiteli. Mojí modlou se v té době stala rodinná skupina Kelly Family. Největším pokladem byly kazety s jejich písničkami, nedočkavě jsem se těšila na každé sobotní vydání hudebního pořadu ESO s Terezou Pergnerovou, kde jsem doslova hltala videoklipy mojí oblíbené skupiny. Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že rodinný klan přijede poprvé koncertovat do Čech se mi zatajil dech. Ihned jsem si řekla, že jejich vystoupení si prostě nemůžu nechat ujít.
Vytáhla jsem poctivě našetřené peníze, za které jsem si chtěla koupit vysněné lístky. Ejhle, už byly vyprodané. Ani si nedovedete představit, jak mi v tu chvíli bylo, svět se náctileté holce najednou zbořil.
Ale stal se zázrak, poslední dvě vstupenky se nakonec objevily v prodeji. Jednu z nich jsem nabídla kamarádce Markétě, která sdílela stejné nadšení a také její stěny zdobili členové Kelly Family. 

Nastal den „D“, den, kde jsme si s Markétou sbalily nejnutnější věci a vydaly se do matičky Prahy. Samozřejmě s dostatečným časovým předstihem, abychom byly mezi prvními, kteří se dostanou do sportovní haly. Jako nadržené stádo býků jsme netrpělivě očekávaly, až se otevřou brány stadionu. V tu chvíli neznal přítel přítele a všichni se jsme rozběhli dovnitř. Jak kdyby tam něco rozdávali zadarmo. 

Hned napoprvé se nám s Markétou nepodařilo dostat se k pódiu a stály jsem zhruba tak ve dvacáté řadě. Naše touha vidět skupinu co nejblíže byla tak silná. Krůček po krůčku jsme se posouvaly dopředu. Řada dívek totiž nevydýchala napjatou atmosféru a organizátory byla vytahovaná z davu. A potom to nastalo, dostaly jsme se až k pódiu a co víc, můj idol Paddy sestoupil z pódia, procházel kolem vřeštících fanynek a podal nám ruku. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, zrudly tváře a já jsem se na těch pár vteřin ocitla v sedmém nebi.
Chtěla jsem, aby se čas zastavil na pořádně dlouhou dobu. V duchu jsem si začala představovat, jak s touto rodinou křižuji všechna místa Evropy. I za cenu, že bych pouze vylepovala plakáty, nebo prodávala lístky. V tu chvíli bych klidně žila i v maringotce. Jejich život na kolečkách, mi přišel nádherný. 

Dvě hodiny fanouškovského šílení skončilo a my s kamarádkou si celou cestu domů vykládaly zážitky. Chvíle, kdy jsem mohla vidět mého idola na vlastní oči se mi neodmyslitelně vryly do paměti, a i po více jak dvou desítkách let můžu říct, byl to „Můj opravdový zážitek.“