Nikdy nebylo jednoduché tady žít. Loučeň… Už jen dokázat to slovo správně vyslovit. Tak, aby se kdejaký podomek tajně neušklíbl, když se o to pokusila. O kolik bylo jednodušší dlít ve Vídni či Duinu, nebo kdekoliv ve Francii. Nesplynula zde. Nedokázala to po dlouhá léta a dnes už to sotva kdy dožene. Dávno již nemá sílu a není už, kdo by ji podpořil. Tím nejvěrnějším sluhou, vždy čekajícím nablízku, vždy ochotným jí posloužit, je dnes ponejvíce její vozík. Na zámku plném služebnictva se i po letech cítila opuštěná a sama.
Mohla či měla některé věci udělat jinak? Ano, určitě. Ale změnilo by se alespoň něco? Když poznala svého muže, prince Alexandra Thurn Taxise, byla mladá a krásná, i dlouhá léta poté. Ona milovala jeho a on ji. Ale nějakým jiným, takovým tím mužským způsobem. Nikdy neodolal pokušení využít své postavení, šarm a majetek k získání kterékoliv pohlednější ženy, kterou potkal. Dlouhá léta se tím trápila, pochybovala o sobě. Co u ní postrádal a nacházel to u druhých? Proč ji takto urážel a zraňoval? Ale léty prohlédla a pochopila, že většina mužů je prostě taková a že ani ten její už v tomto lepší nebude. Zvykla si, ale neodpustila mu.Nepotřeboval s ní být pořád. Měl spoustu zálib, které jí nic neříkaly. To jí ale zase dávalo možnost trávit tento čas alespoň zčásti po svém. U malířů a básníků objevila romantiku, kterou u svého muže mnohdy postrádala. Denně ve své komnatě vídala svůj obraz ve svatebních šatech, který ji jako kouzelné zrcadlo uchovával mladou a krásnou v neměnící se podobě v nejšťastnější den jejího života. Zrcadlo, které s laskavostí přecházelo roky, které neúprosně přibývaly.
A pak druhý muž jejího života, básník Rilke. Když se poprvé potkali, věkem jí připomínal jejího zesnulého syna. Nebyl ničím zvlášť zajímavý, ale pouze do chvíle, dokud nezačal mluvit. Dokud nečetl své verše. Verše, v nichž pár slovy dokázal vyprávět celé příběhy, ve kterých se skrývala spousta jinotajů a naléhavých sdělení. Verše nabízející úplně jiný pohled na svět, ve kterých se tak různorodá témata, jako láska a smrt, prolínala s nečekanou lehkostí a samozřejmostí. Svět, který nikdy nemohl pochopit její muž, vyznávající jiné směry umění. Svět, který nikdy nemohli pochopit všichni ti poddaní, tak přízemní se svými každodenními starostmi a životem, neschopní vůbec vnímat a cítit to, co třeba tento básník dokázal tak neopakovatelně zachytit a popsat.
Její život nebyl dokonalý. Ale – nebyl ani špatný. Mohla a měla chtít víc? A mohla dostat víc? Možná. Ale Bůh jí dal tolik kolik dal, a musela uznat, že nedostala málo. Mělo to tak být.
„…Přitakání životu i smrti je v Elegiích jedno a totéž; Elegie ukazují a slavnostně oznamují, že jedno bez druhého je omezenost, jež v důsledku vylučuje vše nekonečné. Smrt je odvrácená, námi neosvětlovaná strana života: musíme se pokusit intenzivněji si uvědomit svou existenci, která přebývá v obou těchto ohraničených oblastech a z obou se nevyčerpatelně živí. Pravá podoba života zahrnuje obě oblasti, krev většího oběhu pulzuje oběma: neexistuje ani tento, ani onen svět, nýbrž velká jednota, zabydlená »anděly«, bytostmi, jež jsou více než my. A nyní k situaci problému lásky v tomto světě, rozšířeném o svoji větší polovinu, v tomto teprve takto celém, teprve takto zdravém světě. Divím se, že Vám k porozumění Elegiím nepomáhají Sonety Orfeovi, které jsou minimálně stejně tak »těžké« a naplněné toutéž esencí. … Sonety jsou, a ani tomu nemůže být jinak, ze stejného »vrhu« jako Elegie, a skutečnost, že se zjevily náhle, jako reakce na předčasnou smrt jedné mladé dívky, je posouvá ještě blíže ke zdroji jejich původu; důvod jejich vzniku je vtahuje do středu oné říše, jejíž hloubku a vliv my, na všech stranách neohraničení, sdílíme s mrtvými a příštími. My, tito zdejší a dnešní, nejsme v časném světě ani na okamžik uspokojeni, ani s ním nejsme zcela svázáni; neustále přecházíme k předkům, k našemu původu i k těm, kdo zřejmě přijdou po nás. V onom větším »otevřeném« světě jsou všichni – nelze říci »současně«, neboť právě existence času podmiňuje skutečnost, že všichni jsou. A tak mají být všechny podoby vezdejšího života nejen užívány v rámci času, ale i řazeny do kontextu oněch vyšších významů, na nichž se podílíme. Nikoli ovšem v křesťanském smyslu (od něhož se stále vášnivěji odvracím), nýbrž v čistě pozemském, hluboce pozemském, blaženě pozemském vědomí je třeba uvádět zde nazřené a uchopené do širšího, nejširšího rámce. Nikoli do onoho světa, jehož stín zatemňuje zemi, nýbrž do celého světa, do celku. Příroda, věci, s nimiž zacházíme a které užíváme, jsou dočasné a pomíjivé; jsou však, dokud tu jsme my, naším majetkem i našimi přáteli, kteří znají naši bídu i radost tak, jako ji důvěrně znali i důvěrníci našich předků. Proto nejde jen o to, abychom s věcmi vezdejšího světa nezacházeli špatně a nesnižovali je, nýbrž právě pro pomíjivost, jež s námi sdílejí, bychom měli tyto jevy a věci uchopit a proměňovat s nejupřímnějším pochopením. Proměňovat? Ano, neboť je naším úkolem vtisknout do sebe tuto dočasnou, pomíjivou zemi tak hluboko, mučivě a vášnivě, aby v nás znovu »neviditelně« povstala její podstata. Jsme včely Neviditelného. Neúnavně sbíráme med viditelného, abychom jej nashromáždili ve velkém zlatém úlu Neviditelna. Elegie nám ukazují na tomto díle, na díle neustálého přesazování milovaného viditelného a hmatatelného světa do neviditelného kmitání a rozrušenosti naší povahy, nové kmitočty zavedené do sféry, v níž se chvěje a kmitá samo univerzum. … A tato činnost je podivuhodně chráněna a poháněna stále rychlejším mizením všeho viditelného, které nemůže být už nikdy nahrazeno. Ještě pro naše prarodiče byl »dům«, »studně«, důvěrně známá věž, ba dokonce jejich vlastní šaty, jejich plášť něčím nekonečně více, nekonečně důvěrněji známým; téměř každá věc pro ně byla nádobou, v níž nacházeli cosi lidského a v níž něco lidského schraňovali. Nyní se k nám z Ameriky tlačí prázdné a lhostejné věci, zdánlivé věci, atrapy života. Dům v americkém chápání, americké jablko nebo tamější réva nemá nic společného s domem, plodem či hroznem, jež obsahovaly naději a přemýšlivost našich praotců. Oživené, zažité věci, věci, jež o nás vědí, mizí a nemohou být ničím nahrazeny. Jsme možná ti poslední, kdo ještě takové věci znali. Proto neseme zodpovědnost za uchování nejen jejich památky (to by bylo nedostatečné a příliš nespolehlivé), ale i jejich lidské a larické hodnoty (»larické« ve smyslu příbytku božství). Země nemá jiného východiska, nežli stát se neviditelnou v nás, kteří se jednou částí své bytosti podílíme na neviditelnu, máme na něm (alespoň) zdánlivý podíl a kteří smíme během svého pobytu na zemi toto neviditelné vlastnictví zmnožovat – pouze v nás se může uskutečnit tato intuitivní a trvalá proměna viditelného v neviditelné, v to, co již nezávisí na viditelnosti a uchopitelnosti, tak jako se i náš vlastní osud stává zároveň zjevným i neviditelným. ... »Anděl« Elegií je bytost, v níž se již uskutečnila proměna viditelného v neviditelné, o niž my teprve usilujeme. Pro anděla Elegií všechny věže a paláce minulosti existují, protože jsou dávno neviditelné, a dosud existující věže a mosty naší existence jsou již neviditelné, ačkoli ještě (pro nás) viditelně trvají. Anděl Elegií je ona bytost, která nám zaručuje, že v neviditelném lze rozeznat vyšší stupeň skutečnosti. – Je pro nás »hrozný«, protože my, kteří milujeme a proměňujeme, dosud lpíme na viditelném. – Všechny světy univerza se vrhají do neviditelna jako do své nejhlubší skutečnosti; některé hvězdy se bezprostředně stupňují a zanikají v nekonečném vědomí andělů -, jiné jsou odkázány na bytosti, které je pomalu a pracně proměňují a v jejichž úzkostech i nadšení samy dosahují svého nejbližšího neviditelného uskutečnění. Ve smyslu Elegií jsme … proměniteli země, a celá naše existence, vzlety i pády naší lásky, to vše nás uschopňuje k tomuto úkolu (vedle nějž vlastně nemáme jiný).“
Eisnera z roku 1930 (vyšel i v reedici roku 1975), dále v překladech Jindřicha Pokorného a
nejnověji roku 1999 v překladu Jiřího Gruši. V našem prostředí byl stylem Elegií zřejmě
nejvíce ovlivněn Vladimír Holan, který Rilkeho rovněž překládal.
Zlom u me nastal u ctvrte elegie. Tato me oslovila nejvice. Hloubka a ma oblibena temata, smrti, zivota, vzpominek, ba lidskeho udelu. Rilkeho jsem objevil diky Demlovi, udelal nekolik prekladu (tyto se mi libi nejvice), ovsem preklad Jiriho Grusi je take skvely. Docela by me zajimalo, jak by Elegie prelozil Deml.
Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem.
Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek.
„Ať jedenkrát na konci krutého pochopení
vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.
Ať kladívka srdce, jejich údery jasné
neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo
ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;
ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“
Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem.
Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek.
„Ať jedenkrát na konci krutého pochopení
vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.
Ať kladívka srdce, jejich údery jasné
neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo
ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;
ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“
„Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě z kůrů
andělských? A kdyby se tak i stalo,
že některý z andělů přivynul by mě k srdci,
zašel bych jeho silnějším bytím.
Vždyť krása je pouhým začátkem hrůzy,
který ještě snesem. A žasneme, jak vlídně pohrdají mocí
zničit nás, neboť každý z těch andělů je hrozný.“
zničit nás, neboť každý z těch andělů je hrozný.“
„V onom větším »otevřeném« světě jsou všichni – nelze říci »současně«, neboť právě existence
času podmiňuje skutečnost, že všichni jsou.“
Čím čelit této devastující nivelizaci odehrávající se moderním lidstvím? Opětovným
a ustavičným respektováním, dbalostí toho nepatrného, jež prodlévá nablízku, v čem –
jak pravil výše citovaný Rilkeho dopis – spočívá „cosi důvěrného“, „cosi lidského“,
„naděje a přemýšlivost“ lidí, v nichž má vposled povstávat „podstata země“, která je
dějištěm, na kterém lidství přichází k sobě a pracuje na svém jediném údělu, který
zakládá – mimo racionalitu a animalitu – lidskost člověka, kterou lze stupňovat spolu se
stupňováním reality v rámci proměny:17
„Ve smyslu Elegií jsme, zdůrazněme to ještě jednou, proměniteli země, a celá naše
existence, vzlety i pády naší lásky, to vše nás uschopňuje k tomuto úkolu (vedle nějž vlastně
nemáme jiný).“
17
