 |
| Hamlet, HNK Split / Foto: Matko Biljak |
Postava má sloužit příběhu a ne naopak!
Literární postava je vlastně portrétem člověka. A úkolem nás jako spisovatelů je postavu portrétovat dostupnými nástroji. Spoustu těch nástrojů už známe. Ať už je to popis za použití všech pěti smyslů či představení charakteru v akci. Vrstvíme na pomyslné plátno postřehy a detaily týkající se vzhledu postavy, společenského postavení, duševních schopností, povahy, nálady…
Literární postavu kreslíme ostřejšími tahy. Chceme, aby portrét v očích čtenáře byl plastičtější a jeho prožitek z postavy intenzivnější. L.N. Tolstoj řekl: “Realita je nuda. Spisovatel potřebuje lidi lepší než dobré a horší než špatné.” Chceme, aby postava čtenáře zaujala a aby se s postavou pokud možno, ztotožnil.
Používáme metafory, přirovnání a symboliku (počasí, předmětů)
Velkým pomocníkem při portrétování postavy jsou metafory. Účelem metafory vytvořit v mysli čtenáře co nejživější obrázek toho, co právě popisujeme a tím umožnit hlubší pochopení postavy. Metafory, které popisují určitou povahu, bývají výstižné a přesné. Např. v příběhu o Heleně Trojské je Paris popsán jako mrštná a lehce přihlouplá liška, zasmušilý Meneláos je symbolicky spojován s pošmourným počasím.
Metafora je silnější než přirovnání. V přirovnání používáme slovo JAKO. Vlasy jako len.
Ale i metafory a přirovnání mají svou omezenou životnost. Tedy dobu, kdy fungují, než se stanou natolik nadužívané, až se z nich stanou klišé. A klišé je lepší se vyvarovat. Tváře krev a mlíko. Bílý jako sníh. – nepoužíváme!
Postava má tedy určité vlastnosti, zažívá určité stavy, vykonává činnosti. Má určité vztahy k druhým lidem, ke světu, k sobě… A na to každá postava potřebuje svůj prostor. Zabírá v příběhu místo. Tudíž počet postav v příběhu by měl být v přímém poměru k rozsahu díla – na krátkou povídku méně postav.
Základní rozdělení:
Hlavní a vedlejší
Kladné a záporné
Plastické a ploché
Hlavní postava
Hlavní postava, její podstata a motivace je důležitá pro přesvědčivost příběhu. Stephen King říká, že hlavní postava musí sama aktivně jednat a ne, že je s ní pouze jednáno. On sám to dělá tak, že vloží jednu nebo několik postav do nějaké nepříjemné situace a pak sleduje, jak se z ní snaží dostat ven. A on, jako autor se jí nesnaží pomáhat uniknout, ale jen sleduje, co se bude dít a pak to zapíše. Ale záleží mu na tom, jak věci dopadnou, protože mu záleží na postavě. A nám, jako čtenářům také. Náš zájem vychází z empatie. Postavě rozumíme, sdílíme její pocity. To ale neznamená, že hlavní postava musí být nutně kladná…
Hlavní postava by měla být promyšlená co nejlépe. Spisovatel svou hlavní postavu v průběhu děje rozvíjí, zná detaily z jejího života, její minulost, prostředí, v němž žije, pohnutky jejího jednání, každodenní zvyky, potřeby, motivaci jejího konání. Pokud není motivace postavy dostatečně silná, příběh bude působit, jakoby postava jednala nahodile.
Stává se, že při rozvíjení hlavní postavy často spisovatel najde širší smysl příběhu.
Vedlejší postava
Vedlejší postavy představují ověřující důkazy pro zápletku. Vedlejší postavy musí být zajímavé a barvité, aby bylo pochopitelné, jak ovlivňují hlavní postavu či děj.
Vedlejší postava musí v příběhu odvést svou práci. Nesmí poté ale zůstat stát, nebo být zapomenuta. V příběhu má svou roli jasně danou, ale čtenáře by nemělo napadnout, že je tam jen kvůli té jediné akci.
Postava jako typ = postava jako typ reprezentuje určitou dobu, určitou sociální skupinu, má typické vlastnosti jejích představitelů, její osud či příběh je typický pro představitele této skupiny, případně celé doby (známe pojem ‚hrdina naší doby‘).
Postavy kladné a záporné
V příběhu má být hrdina i antihrdina, neboť dobrá zápletka se tvoří z konfliktu. S postavou nemusíme souhlasit, ale musíme ji pochopit. Měli bychom rozumět motivaci obou stran. Černé i bílé. (Hřebejkův film Musíme si pomáhat - o kolaboraci a neplánovaném hrdinství, kde jdou postavy proti sobě, aby se nakonec podpořily.)
Postavy ploché a plastické
Naším cílem je vdechnout postavě život, aby byla zajímavá, aby byla takzvaně plastická. Znakem každé „moderní“ (plastické) postavy je její vnitřní rozporuplnost, velké množství navzájem konfliktních rysů. Postavě ploché naopak připadá jen jeden typický, nebo alespoň jeden silně dominující rys.
Ploché postavy jsou takové, na jejichž představení stačí pár slov, někdy jen jedno. Taková postava se po celý čas chová stejným způsobem, aniž by se nějak vyvíjela nebo reagovala na příběh. Taková plochá postava, bez použití psychologických znalostí, je předvídatelná. Často to jsou pohádkové postavy. Hloupý Honza, nafoukaná princezna, zlá královna. Jsou jednorozměrné, jejich charaktery vychází ze zažitých stereotypů. Ničím nás nepřekvapí.
Plastické postavy jsou složitější, reálné, během příběhu se vyvíjejí, mění se. Ta změna je buď postupná, nebo prudká. Postupná změna, je rozprostřena po celé časové ose, trvá dlouho, stupňuje se; prudká změna je náhlá. Charakter postavy může změnit traumatický zážitek, šok, vnuknutí, spirituální zážitek, konverze k víře a třeba i posednutí ďáblem. Jednání postavy plastické nelze předvídat – dokáže nás překvapit.
Základem pro dobrou plastickou postavu je promyšlená psychologie. Každá postava by měla mít alespoň několik kladných i záporných vlastností, mohla by něco umět, ale zároveň být na něco nešikovná, v něčem být dobrá a v něčem ne.
Zajímavý tip:
Dáváme postavám vlastnosti, které máme my sami, především ty negativní. Nejen, že se dozvíme při psaní také něco o nás samých (vrtáme se ve své vlastní duši), ale čerpáme z vlastních zkušeností, pocitů a představ, což může být v konečném důsledku důvěryhodnější.
Ale pozor, všechny psychologické aspekty postavy musejí souviset s příběhem. Dáme si práci s vykreslením postavy, její minulostí, s jejím zařazením do společnosti, uděláme ji uvěřitelnou a dokážeme o ní napsat celé stránky, ale tohle všechno nám bude k ničemu, pokud to nebude mít souvislost s dějem příběhu.
Kapacita postavy
Každá postava má svou kapacitu a podle toho se chová. Když jsem Hloupý Honza, nepoletím na Mars a čtenář to ani neočekává. Kapacitu postavy ale lze měnit. Tím nám poslouží jako dobrý nástroj. Buď k větší dramatizaci děje, či k happyendu.
Když chceme zvýšit napětí, kapacitu postavě snižujeme. Například pomocí úrazu. Postava musí překonávat překážku a ještě ke všemu s nějakým hendikepem. Čtenář má o postavu strach. Zvládne se vyhrabat ze sněhového závalu s tou zlomenou rukou? Drží jí palce. Hltá stránky, aby už zjistil, jak to dopadne.
Když je potřeba, aby hrdina udělal něco, co se od něho nečeká, musíme jeho kapacitu navýšit, ale je třeba dávat pozor na věrohodnost (něco jiného je to v pohádkách – Asterix vypije kouzelný nápoj a má nepřekonatelnou sílu – ale něco jiného je to v běžném životě.) A nemusí jít jen o kapacitu fyzickou. Například láska a zamilovanost či naopak strach navyšují kapacitu emocionální. Ale čtenář tomu musí věřit. Například vidina brzké smrti, postavu donutí udělat něco, na co si jinak netroufala… Zajímavé a uvěřitelné navýšení kapacity postavy může přinést překvapení v závěru příběhu. Někdo, od koho bychom to vůbec neočekávali, najednou něco dokáže.
Ale pozor, všechny psychologické aspekty postavy musejí souviset s příběhem. Dáme si práci s vykreslením postavy, její minulostí, s jejím zařazením do společnosti, uděláme ji uvěřitelnou a dokážeme o ní napsat celé stránky, ale tohle všechno nám bude k ničemu, pokud to nebude mít souvislost s dějem příběhu.
Kapacita postavy
Každá postava má svou kapacitu a podle toho se chová. Když jsem Hloupý Honza, nepoletím na Mars a čtenář to ani neočekává. Kapacitu postavy ale lze měnit. Tím nám poslouží jako dobrý nástroj. Buď k větší dramatizaci děje, či k happyendu.
Když chceme zvýšit napětí, kapacitu postavě snižujeme. Například pomocí úrazu. Postava musí překonávat překážku a ještě ke všemu s nějakým hendikepem. Čtenář má o postavu strach. Zvládne se vyhrabat ze sněhového závalu s tou zlomenou rukou? Drží jí palce. Hltá stránky, aby už zjistil, jak to dopadne.
Když je potřeba, aby hrdina udělal něco, co se od něho nečeká, musíme jeho kapacitu navýšit, ale je třeba dávat pozor na věrohodnost (něco jiného je to v pohádkách – Asterix vypije kouzelný nápoj a má nepřekonatelnou sílu – ale něco jiného je to v běžném životě.) A nemusí jít jen o kapacitu fyzickou. Například láska a zamilovanost či naopak strach navyšují kapacitu emocionální. Ale čtenář tomu musí věřit. Například vidina brzké smrti, postavu donutí udělat něco, na co si jinak netroufala… Zajímavé a uvěřitelné navýšení kapacity postavy může přinést překvapení v závěru příběhu. Někdo, od koho bychom to vůbec neočekávali, najednou něco dokáže.