Gabriela seděla u kulatého stolku v modrém salónku. Světlo lampy dopadalo na její jemné ruce. Monogram, který hedvábnou nití vyšívala na límeček košile, patřil jejímu nejmladšímu synkovi. Alexandr Ferdinand Thurn Taxis brzy oslaví druhé narozeniny a dostane od rodičů svého prvního koně. Gabriela, dcera hraběte Kinského, sama na koni seděla dříve, nežli uměla chodit.
„Smím vás vyrušit, drahá?“ Erich vstoupil do salónu a usadil se v modrém křesle naproti ní. Gabriela přivítala muže úsměvem. Stále stejný, jako když ho před lety poprvé uviděla na dostizích. Jeho vysoká postava nešla mezi přítomnými elegány přehlédnout! Jen to bříško se mu začíná kulatit, pomyslela si. Co se stal předsedou správní rady v Laurince, vypadá poněkud blahobytně, drahoušek. Jeho nový hřebec, dar od tchána, by ve stáji zahálel, kdyby ho nejezdil štolba. Jak snadno vyměnil koně za automobily!„Jak se dnes máte, Erichu? Správní rada se zase protáhla? Chyběl jste nám u večeře. Váš přítel Saša se na vás velmi těšil, ale musel už odjet.“
„Ano, omlouvám se. I já se těšil. Jenže členové správní rady jsou zabedněná banda! Nemají porozumění pro pokrok! Mé návrhy ani pořádně nepročetli a vzali si měsíc na rozmyšlenou! Vůbec nechápu, jak továrna mohla přejít z výroby motocyklů na automobily tak svižně, když správní radě vše trvá věčnost! Nežli něco rozhodnou a odsouhlasí, uteče drahně času! A konkurence na každé naše zaváhání ihned reaguje. Jak říkám, tupci a zpátečníci!“
Gabriela pozorovala rozzlobeného manžela. Dobře věděla, že když se Erich pro nějakou novou věc zapálí, zcela jí propadne. Dalo by se říci, že jedná jako posedlý. Usmála se při pomyšlení, kde všude se Erichova posedlost projevuje. V určitých situacích Gabriele vůbec není proti mysli… Naopak! Skryla potutelný úsměv za synovu košilku.
„Čímpak vás dnes tak dopálili, manželi?“
„Nesouhlasí s velkou cenou!“
„Měla jsem za to, že filozofie firmy vede spíše ke snižování cen vozů…“ podivila se Gabriela.
„S Velkou trofejní cenou, drahá! S cenou pro vítěze automobilových závodů!“ Erich se zasnil. „Víte, představuji si, že založím vlastní vytrvalostní závod cestovních vozů. Něco takového, jako vloni uspořádal pruský princ v Německu!“
„Erichu, víte, že nepodporuji tyhle nebezpečné podniky!“ Gabriela neměla příliš pochopení pro hlučné a zapáchající stroje. Většinou jí způsobovaly migrény.
„Naše automobily jsou čím dál bezpečnější, drahá. A máme vynikající firemní jezdce.“
„Pravda, Saša Kolowrat v současné době nemá přemožitele, ale i tak se o našeho přítele pokaždé bojím, když usedne za volant!“
„Ale drahoušku, měla byste mu více věřit. I mně, když říkám, že závody jsou především společenská událost!“
„Kam přijedou důležití lidé…“ dodala Gabriela a pokývala hlavou. Pochopila, že Erichův soutěživý duch, vyžívající se dosud v pořádání závodů dostihových a motocyklových, zatoužil také po vlastních závodech automobilových. Když si odmyslí ten hluk a zápach, jsou závody automobilů vlastně velmi podobné dostihům.
„Budu si muset opatřit nový klobouk,“ pronesla zamyšleně. „A střevíčky.“ Gabriela už se viděla, jak v nové róbě vítá na startu manželky urozených hostů. Erichovi zasvítily oči.
„Přesně tak, drahoušku! Klobouk a střevíčky! Budete úchvatná, jako vždy. Nikdo vám neodolá. Uzavřeme nové kontrakty! Zvýšíme export! Například Opel získal díky vítězství zakázku pro německý císařský dvůr! Ale já si myslím, že nestačí vozy do závodů posílat, je třeba uspořádat závod vlastní! Prezentovat se!“
„A ukázat se před konkurencí, že?“ usmála se Gabriela.
„Přesně tak! Pozveme nejlepší evropské závodníky a významné hosty a vítěz získá třeba, co já vím, třeba nějakou ozdobnou mísu!“
„Ale Erichu, mísa je dobrá pro dámy holdující tenisu,“ potřásla Gabriela hlavou a znovu se chopila hedvábné košilky. Zbývá už jen pár stehů…
„Tak tedy obrovský zlatý pohár!“ vykřikl Erich a vyskočil z křesla.
„To je něco jiného," přisvědčila Gabriela. Erich vzal manželku za ruku. „Ach Gabrielo, jak vy mi rozumíte!“ Líbal její zápěstí a pokračoval výš, opojen vůní své ženy.
„Erichu, počkejte, pomačkáte Alexovu košilku!“ Gabriela odložila šití a vstala. Erich se snažil políbit ji na rty. „Mám ve vás tak oddanou, sladkou přítelkyni…“ Svíral ji stále pevněji. Ruce hledaly knoflíčky vzadu na halence.
„Pusťte, teď se to nehodí! Počkejte přece!“ Gabriela, celá udýchaná, si rovnala oblečení. Měla ještě jednu připomínku k tomu bláznivému plánu s pohárem a věděla, že za chvíli už Erich nebude schopen nic vnímat. Nic, kromě ní. Tak je to vždy, když se rozpálí.
„Poslechněte, Erichu,“ odstrkovala jeho šmátrající ruce, „sám říkáte, že konkurence je veliká. Nebojíte se, že by mohl ten váš zlatý pohár, tu vaši velkou cenu, získat někdo jiný?“ Erich spustil ruce, narovnal se a v očích mu blýsklo.
„Ale já nemám strach! Já našim vozům Laurin a Klement pevně věřím!“
Gabriela položila muži ruku na hruď. „A já věřím vám, pane.“
Erich stiskl její dlaň. „Ale nyní vás snažně prosím, Gabrielo, pojďme si už lehnout!“
Zasmála se jeho netrpělivosti, uvolnila si jehlici ze složitého účesu a dlouhé vlasy se jí rozvlnily kolem obličeje. „Erichu, jak to, že mne přesvědčíte vždy tak snadno a se správní radou vám to nejde?“
„Ale já teď díky vám a vašim kloboukům už vím, jak na ně, na palice dubové! Pomůžou mi jejich vlastní drahé manželky.“
A jak řekl, tak udělal. Ráno si byl Erich jistý, že to bude syn a že správní rada mu tentokrát bude zobat z ruky!
Tak vznikla „Průmyslová cena prince Thurn-Taxise“. Byla vypsaná pro automobilku, která v letech 1909-1911 dosáhne na nejlepší umístění ve vybraných závodech. Dalo by se říci, že tento závod byl prapředlohou pro dnešní světový pohár.
