Když přijdete ke dveřím mého bytu, vždy vás na nich uvítá ozdobný věnec.
Kdysi mi ho přinesla máma a navzdory mému chabému nesouhlasu ho zavěsila na hřebík, který do dřevěného křídla sama zatloukla. Ze začátku jsem na něj tu a tam připevnila nějakou dekoraci, později mi přišlo, že se věnec začal měnit sám: na jaře se obsypal plastovými vajíčky, pak ztěžkl dozrávajícími klasy a sušenou levandulí, a nakonec jej zahalilo jíní smrkových větviček.Kdykoliv jsem se přiblížila k bytu a začala v kabelce pátrat po klíčích, uvolnila se z věnce zvláštní vůně. Byla to směs pachu čerstvě namletého kafe a indulony. V tu chvíli jsem věděla, že se nesmím na věnec podívat. Dělala jsem, že hledám v záhybech kapes a periferním zrakem jsem zachytila jemný pohyb. Pravidelný kruh věnce se začal mírně protahovat, až připomínal mandlový tvar oka. Měla jsem pocit, že mě pozoruje…
Jednou jsem to nevydržela a vztekle se otočila: „Co pořád koukáš?!“ Věnec chvatně zašustil a v mžiku vypadal jako dřív. Vrbové větvičky s barevnými pentlemi opět souměrně kroužily kolem svého prázdného středu, ale bylo slyšet, jak smutně praskají.
Druhý den jsem si chtěla věnec udobřit. Než jsem odešla do práce, otočila jsem se na rohožce a sotva slyšitelně jsem řekla: „Jsem ráda, že se díváš.“ Věnec spokojeně zavoněl po jablkách se skořicí a já si vzpomněla na mámin štrůdl. Na ten, co mi vždycky tajně přibalila do batohu, když jsem chtěla utíkat z domu.
Háček
Věnec
Na světě najdeme různé věnce: střešní, pohřební, svatební, vavřínové, ale takový, jako mám na dveřích já, byste jinde hledali těžko.
Michal Hejna
