„Do háje!“ mizí ve vinách smíšená posádka. Pak se nad hladinou na okamžik objeví dno kánoe a kapitán, který se snaží udržet loď za bok. Poté vypluje pádlo, na němž visí kuckající háček. Druhé pádlo a lodní pytel odplouvají na vlnách.
Zatímco kamarádi chytají utopený náklad a skleslý kormidelník vylévá vodu z kánoe, promočená dívka s povadlými loknami a odřeným zadečkem se na břehu vzteká.
„Klídek,“ směje se vedoucí party, zřejmě protřelý vodák. „Kdybys nezvedala pádlo nad hlavu a místo toho pořádné zabrala, mohli jste se tomu šutru vyhnout.“
V minulém století byl – stejně jako dnes – romantický kaňon nedaleko od Prahy plný vodáků. Většina z nich vyrazila z Týnce nad Sázavou. Půjčují se tam lodě a díky tomu si každý za jediný den může sjet téměř dvacet kilometrů nádherných jezů a peřejí toku, který dostal na počátku století od trampů přezdívku Zlatá řeka.
U šlajsny v Týnci čekají po ránu na start desítky lodí. Kánoe, kajaky a pramice projíždějí narušenou propustí podél pravého pilíře. Méně zkušení vodáci svá plavidla přenášejí po břehu nebo přetahují. Také děti v záchranných vestách a helmách pro jistotu nasedají až za splavem.
Z Týnce proudí řeka celkem pomaloučku. „Olej“ končí pod skalnatým srázem v Chrástu nad Sázavou, na němž stojí oblíbená vodácká hospoda. Posilněni pivem a utopencem si pak téměř všichni troufnou na sjezd provalenou částí splavu či ,,šlajsnou“, z níž háčci vyjíždějí po hlavu mokří a z otevřených lodí se musí co nejrychleji vylévat voda.
„Túúú,“ houká stařičká autotrumpeta upevněná na levobok loudajícího se kajaku. „Když jsem šel na půdu pro hrábě...“ notuje kozím hlasem rumem posílený kormidelník. Promočená blondýna na špici se tváří, že ke svému parťákovi nepatří. Naštvaně pádluje, zatímco muž, mačkající do rytmu houkačku, s chutí pokračuje: „... ležel tam dědeček na bábě." „Pozóóór, šutr vpravo,“ ječí paní.
„... jen si štrejchni,“ nevnímá zpívající opilec, zatímco balvan, jediný uprostřed stojaté hladiny nad Brejlovským jezem, drhne o dno lodi.
„To je dobrý, mámo...“ uklidňuje z lodi vyskakujícího háčka kormidelník, zatímco proraženou dírou v kajaku rychle přitéká voda. Plavidlo se mění v Titanik.
„Túúú, tututu,“ zakucká naposled trumpeta a mizí pod hladinou. Naštěstí tu není hluboko, takže vytrvalému pěvci sedícímu na dně řeky koukají prsa z vody.
Jez u bývalého mlýna Brejlov zvládnou sjet při vyšším stavu vody podél pravého břehu řeky jen ti nejzkušenější. Ovšem i oni skloní své hrdé hlavy o osm set metrů dál u nesjízdného a nebezpečného jezu v Kaňově. V pokoře přenesou kánoe s pohledem upřeným do zrádného pěnícího a hučícího „vývařiště“. V téhle smrtonosné vodní pasti už skončilo několik životů...
Ze starého jezu Pěnkava v Krhanicích a Lesního jezu v Kamenném Újezdci mnoho nezbylo. Vorové propusti a kamenné valy pod nimi, které po staletí sloužily k usměrňování splavovaného dřeva z panských lesů, dodnes připomínají zašlou vorařskou slávu . Voroplavba se na Sázavě držela nejdéle z celých Čech. Na dolním toku je plavební dráha vorů stále dobře zřetelná a všichni vodáci ji vlastně nevědomky následují.
Ke koruně rozpadlého Lesního jezu míří pramice.
„Jedem!“ velí kormidelník a pádluje vší silou ke stržené propusti. Při pohledu na vysoké vlny pod sebou a kameny v kotli háčkové zpanikaří. Místo do peřejí šoupnou špičku pramice podél hráze. K velkému zděšení všech se loď najednou stává naprosto neovladatelnou. Silný proud ji unáší k ústí blízkého náhonu. Než se stačí nejednotná posádka vzpamatovat, voda přitlačí plavidlo na železné žebroví chránící kanál. Laminát praská a pramice se láme. Pět lidí se marně snaží vzepřít živlu. I pro tuhle partičku plavba předčasně končí...
Ti, kteří už mají vody dost anebo nadělali z plavidel ponorky, opouštějí řeku v Kamenném přívozu. Je to věhlasná obec starých plaveckých a dřevorubeckých rodů. Prostranství nad jezem, kde se dnes nakládají a vykládají lodě, bývalo vazištěm vorů. A na skalnatém ostrohu nad řekou stojí malebný kostelík sv. Anny se hřbitovem, na němž odpočítá většina hrdinů Morávkova románu Plavci na Sázavě.
Nejromantičtější úsek však mají vodáci teprve před sebou. Brány do kaňonu a peřejí vodáckého ráje otvírá „šlajsna“ v Žampachu. Pod splavem lodě míjejí štoly bývalých zlatých dolů, díky kterým dostala Sázava, na níž se kdysi žlutý kov také rýžoval, svou trampskou přezdívku – Zlatá řeka. „Aóóóój!“ volají ze břehu na kánoe kluci v sombrerech, kteří stejné jako jejich pradědové vždy v pátek odpoledne nasadí kovbojské klobouky, obují kanady a s vestami z „buvolí“ kůže vyrazí z branického nádraží u „Velké řeky“ (Vltavy) na Luka pod Medníkem či do Pikvic.
„Rikatádo jak tornádo žene se širou stepí,“ zní od barevného totemu z chatové osady píseň, jakou v počátcích trampingu složil světoběžník Josef Peterka alias Bob Hurikán. Nad Údolím Kocour se klene jedinečná stavba železničního viaduktu z roku 1899. Z vysokých mostních oblouků houká Posázavský Pacifik. Díky němu objevila kouzlo a romantiku „Zlaté řeky“ mládež na počátku minulého století. V sázavském kaňonu našla vysněnou krajinu svých představ z četby dobrodružných knih.
„Vlak byl tehdá všechno. To bylo volání dálek, cizí kraje a výlety pro pražské kluky, které železný oř vezl do lesů a do Zlatého kaňonu k vodě,“ vzpomíná v Berkově knížce Posázavský Pacifik herec Jaroslav Štercl.
Sázava se tu prodírá mezi skalnatými srázy a ostrohy. Nad hlavami vodáků „visí“ ve stěnách sruby v zálesáckém stylu na zdánlivě nepřístupných místech. Vytesaná do kamene se do levého břehu zakusuje Posázavská stezka s fantastickými vyhlídkami do údolí. „Přitahuj! Kontruj!“ ozývá se z vln v místech, kde řeka obtéká strmou skálu. Divoké peřeje jako by neměly konce. Teprve pod Medníkem, kde roste vzácný kandík psí zub, se údolí postupně otevírá. Slunce se kloní k obzoru a Sázava, ztrácející se pod Pikovicemi ve vzduté hladině vltavské přehrady, je v podvečer úplně zlatá.
„Až ztichnou Bílé skály nad velkou peřejí, den zhasne tmou...“
