 |
| Hrádek u Nechanic |
„Teda to je kopec, to snad ani nevyjdeme, taky tě tak bolí nohy, no to nevím, uf.“
„Počkej na nás...“
„No jo, to se jim to chodí, když jsou mladý viď?“ smějí se babičky. „Ještě si nás fotí, najdi si jinou oběť!“ volají na mě babičky a ukazují na golfové hřiště, kolem kterého procházíme k zámku, a posezení plné mladých i straších golfistů, kde by si v každém věku uměl člověk vybrat.
Vystoupáme k zámku, dobový jarmark provází hudba.
„Půjdeme si nejdřív koupit lístky na zámek, ať nám nezavřou.“
Později jsem pochopila, že to byla obrovská chyba.
„Půjdeme si nejdřív koupit lístky na zámek, ať nám nezavřou.“
Později jsem pochopila, že to byla obrovská chyba.
Paní na pokladně se usmívá, když ji diktuju, že máme ZTP: senior 83 let, normální senior a já jsem jediná bez důchodu.
„Tady nemáme slevy pro ZTP, platí normálně ½ vstupné,“ říká pokladní.
„Ale já mám ZTP, a mě jě 83,“ volají babičky.
Pokladní se usmívá se slovy: „Senior na Karlštejně platí 300 a tady jen 70.“ Babičky vrtí hlavou: „Hrádek u Nechanic a takové vstupné.“
A já? Neplatím. Pokladní mi věnuje v tomto případě slevu 100%.
Připojujeme se o pár minut později k probíhají prohlídce v přízemí. Krásně zachovalý zámek z 19. století nás uchvátil, výklad průvodkyně také. Po příchodu do každé další místnosti volá jedna babička na druhou „hele židle, nechceš si sednout?“. Ne, rychle zabraňuji „to nemůžeš babi, to je starožitnost“. Babička 80 má Alzheimera nebo stařeckou demenci či co, takže v další místnosti znovu nabízí židli druhé babičce, které slouží hlava, ale nohy už přestaly. Průvodkyně rozdává zámecké papuče právě, když se moje babičky vrhly k výstupu na schodiště, aby měly náskok „aha, hele rychle zpátky, papuče,“ volá jedna babička na druhou a už se chtějí vrhat po schodišti zpět.
„Tady nemáme slevy pro ZTP, platí normálně ½ vstupné,“ říká pokladní.
„Ale já mám ZTP, a mě jě 83,“ volají babičky.
Pokladní se usmívá se slovy: „Senior na Karlštejně platí 300 a tady jen 70.“ Babičky vrtí hlavou: „Hrádek u Nechanic a takové vstupné.“
A já? Neplatím. Pokladní mi věnuje v tomto případě slevu 100%.
Připojujeme se o pár minut později k probíhají prohlídce v přízemí. Krásně zachovalý zámek z 19. století nás uchvátil, výklad průvodkyně také. Po příchodu do každé další místnosti volá jedna babička na druhou „hele židle, nechceš si sednout?“. Ne, rychle zabraňuji „to nemůžeš babi, to je starožitnost“. Babička 80 má Alzheimera nebo stařeckou demenci či co, takže v další místnosti znovu nabízí židli druhé babičce, které slouží hlava, ale nohy už přestaly. Průvodkyně rozdává zámecké papuče právě, když se moje babičky vrhly k výstupu na schodiště, aby měly náskok „aha, hele rychle zpátky, papuče,“ volá jedna babička na druhou a už se chtějí vrhat po schodišti zpět.
„Vy nemusíte,“ říká s úsměvem shovívavě průvodkyně.
„No to jsem se lekla takových schodů,“ říká moje babička 83.
Vše při prohlídce bylo úchvatné, nádherné, skvostné, staré, vzácné, starožitné a vše bylo v další místnosti pro mou babičku 80 let, zapomenuté.
V každé místnosti jsou tajné dveře, říká průvodkyně. Hledám je očima a zjišťuji, že moje babička 80 jde opačným směrem se slovy „tady je asi východ a už to bude snad konec necítím nohy“. „Už snad jo“, říká druhá babička 83. A já ? Cítím hovno. Uprostřed zámecké chodby. Asi si moje babička 83 šlápla do psího hovna na naší zahradě, tak to je trapas, ještě, že si nevzala zámecké papuče pro návštěvy, pomyslím si. Babičky se derou před všechny ostatní návštěvníky, aby byly první a tudíž všichni čekají až pomalu sejdou schody. Průvodkyně se s námi loučí, babička 80 ji tiskne ruce a děkuje ji srdečně za krásnou prohlídku zámku, bohužel už zapomněla jeho jméno.
Hledáme záchody, paní na pokladně nám upřesňuje „až u zámecké zdi na konci nádvoří“.
V každé místnosti jsou tajné dveře, říká průvodkyně. Hledám je očima a zjišťuji, že moje babička 80 jde opačným směrem se slovy „tady je asi východ a už to bude snad konec necítím nohy“. „Už snad jo“, říká druhá babička 83. A já ? Cítím hovno. Uprostřed zámecké chodby. Asi si moje babička 83 šlápla do psího hovna na naší zahradě, tak to je trapas, ještě, že si nevzala zámecké papuče pro návštěvy, pomyslím si. Babičky se derou před všechny ostatní návštěvníky, aby byly první a tudíž všichni čekají až pomalu sejdou schody. Průvodkyně se s námi loučí, babička 80 ji tiskne ruce a děkuje ji srdečně za krásnou prohlídku zámku, bohužel už zapomněla jeho jméno.
Hledáme záchody, paní na pokladně nám upřesňuje „až u zámecké zdi na konci nádvoří“.
„Ajaj“ upí babička 83 a rychle „běží s berlí“ směrem k záchodům. Na dámách je plno, čekáme.. Babičku pouštíme jako první a odchází jako poslední, potom, co my jsme si už dali limonádu a sedíme tak 20 minut venku na lavičce.
Moje milovaná babička vychází ze záchodů, šeptám jí, jestli je všechno v pořádku.
Moje milovaná babička vychází ze záchodů, šeptám jí, jestli je všechno v pořádku.
„Nic si z toho nedělej,“ obejmu babičku.
Ze zdvořilosti se rychle projdu s mou budoucí tchýní po dobovém jarmarku. Babičky na nás unuděně čekají na lavičce pod nápisem SUVENÝRY. „Tak tyhle suvenýry by si nikdo nekoupil“ pomyslím si s úsměvem, když je jdu přemlouvat, aby popošly o kus dál a dokonce i na pár fotek u zámku. Z blízka, z dálky, tak aby byl celý zámek vidět. Babičky jsou malé miniatury dole na fotce. Volám „moc Vám to na téhle fotce sluší..“
Jdeme do kavárny, zavírají, nikde není místo, vracím se s kávami v kelímku a dortíky na papírovém tácku. Babičky ukořistily místo u osamocené slečny. Sedneme si „Babi, nechceš si něco taky dát?“ ptám se babičky 83.
„Hele nech si ty fóry, počkej až budeš stará,“ volá na mě tchýně.
Jdeme do kavárny, zavírají, nikde není místo, vracím se s kávami v kelímku a dortíky na papírovém tácku. Babičky ukořistily místo u osamocené slečny. Sedneme si „Babi, nechceš si něco taky dát?“ ptám se babičky 83.
„Ne, ne, já už ani vodu,“ říká s úsměvem babička, která se už smířila se svou situací a pochopila, že každý z nás si nese své starosti. Kolem nás prochází řemeslník ze středověku v kožených kalhotech. „V tom vedru, ten bude mít ty kulky usmažené,“ volá babička s Alzheimerem. Slečna u stolečku se řehtá a babička 80, jak je jejím zvykem, notuje „dělej se mnou pěkně pomalu“... zpívá si každou chvilku nějakou prostonárodní píseň.
Popíjíme kafíčko jíme dortíky. „Slečno a co ta šlehačka? A co ten zbytek dortu?“ říká moje babička s Alzheimerem.
Popíjíme kafíčko jíme dortíky. „Slečno a co ta šlehačka? A co ten zbytek dortu?“ říká moje babička s Alzheimerem.
„No, já šlehačku nejím,“ odpovídá slečna.
„Ale no to a kdo to bude jíst?“
„Babi, to je cizí slečna,“ říkám.
„Ale dej to to sem, to je škoda...“ a babička rychle dortík dojídá.
Slečna se s námi loučí.
„A kde má to kolo?“ ptá se babička 83, „vždyť říkala, že přijela na kole.“
„Už si pro něj jdu, šla jsem jen vyhodit papírek,“ odpovídá slečna „tady je to jako doma, moc se hrbíš, dojez to jídlo, dávej na sebe pozor, v kolik přijedeš, kde máš kolo,“ směje se slečna a loučí se s naší „seniorskou“ partou. Myslela si, že takhle jezdíme každý týden, nechce věřit tomu, že se moje babičky 20 let neviděly.
Výlet na zámek z 19. století nám přidal, díky smíchu, minimálně 5 let života a babičky zpěv „Dej mi na to ruku, ty můj zlatej kluku, dej mi na to ruku dej, že mi budeš vždy věrnej“ se ozýval zámeckým parkem cestou dolů k autu. A my, co nám slouží paměť, na něj budeme dlouho vzpomínat.
V životě záleží na úhlu pohledu jak se na trapné situace díváš.. je jedno, jestli ti je 80 nebo 40.. můžeme se z toho všeho.. po…nebo se prostě od srdce zasmát.. situacím a hlavně sobě samým. Neber se moc vážně a hlavně se nelituj.
Parkovala jsem na parkovišti pod zámkem, respektive neparkovala jsem já, ale golfista stojící vedle nás, kterého jsem požádala o zacouvání na mé místo. „Dvacet let jsem, paní, neřídil jiné auto než automat.“ Babičky zůstaly sedět v autě a pětapadesátiletý fešák golfista se pokoušel zaparkovat. Stála jsem bez dechu a pomalu mi tvrdnul úsměv na tváři. Mojí ruční brzdu na odmáčknutí zprovoznil, ale místo aby jel dopředu, couval!
„Pip, pip, píííp, píííííp…“
V životě záleží na úhlu pohledu jak se na trapné situace díváš.. je jedno, jestli ti je 80 nebo 40.. můžeme se z toho všeho.. po…nebo se prostě od srdce zasmát.. situacím a hlavně sobě samým. Neber se moc vážně a hlavně se nelituj.
Původní verze:
O trapasech - Barbora Roušarová
„Pip, pip, píííp, píííííp…“
„To je jen mé golfové vybavení,“ říká s úsměvem golfista. Uf. Vyděšeně jsem ale zjistila, že zacouval až na značku auta za námi. Sedla jsem si do auta a popojela kousek do předu, naštěstí se autu za mnou nic nestalo.
„Tak holky, můžete vystoupit,“ říkám svým cestujícím.
„Myslím, že bys to Barborko zvládla líp,“ říká mi budoucí tchýně a mé obě babičky z maminky i tátovi strany přikyvují.
„Auto už raději nepouštěj z ruky.“
To, ten náš výlet teda pěkně začíná, pomyslím si, hned na začátku takový adrenalin.
„Tak holky berle a jdeme,“ usmívám se na obě mé babičky, které se asi 20 let neviděly, a přitom jdou ruku v ruce do sebe zavěšené a z každé strany mají berle. Jedné je 80 a druhé 83, jedné neslouží hlava a druhé kolena. Moje budoucí tchýně je v 70 letech při chůzi do kopce zámku proti nim mladice plná sil.
„Teda to je kopec, to snad ani nevyjdeme, taky tě tak bolí nohy, no to nevím, uf“.. „počkej na nás“ .. „no, jo to se jim to chodí, když jsou mladý viď?“.. smějí se babičky „ještě si nás fotí, najdi si jinou oběť!“ volají na mě babičky a ukazují na golfové hřiště kolem kterého procházíme k zámku a posezení plné mladých i straších golfistů, kde by si v každém věku uměl člověk vybrat. Vystoupáme k zámku, dobový jarmark provází hudba. „půjdeme si nejdřív koupit lístky na zámek, ať nám nezavřou.“ Později jsem pochopila, že to byla obrovská chyba.
Paní na pokladně se usmívá, když ji diktuju, že máme ZTP, senior 83 let, normální senior a já jsem jediná bez důchodu. „Tady nemáme slevy pro ZTP, platí normálně ½ vstupné“ říká pokladní „ale já mám ZTP, a mě jě 83“ volají babičky.. pokladní se usmívá se slovy „senior na Karlštejně platí 300 a tady jen 70“. Babičky vrtí hlavou a já? neplatím.. pokladní mi věnuje v tomto případě slevu 100%. Připojujeme se o pár minut později k probíhají prohlídce v přízemí. Krásně zachovalý zámek z 19 století nás uchvátil, výklad průvodkyně také. Po příchodu do každé další místnosti volá jedna babička na druhou „hele židle, nechceš si sednout?“
Ne, rychle zabraňuji „to nemůžeš babi, to je starožitnost.“
Babička 80 má Alzheimera nebo stařeckou demenci či co, takže v další místnosti znovu nabízí židli druhé babičce, které slouží hlava, ale nohy už přestaly. Průvodkyně rozdává zámecké papuče právě, když se moje babičky vrhly k výstupu na schodiště, aby měly náskok.
„Aha, hele rychle zpátky, papuče,“ volá jedna babička na druhou a už se chtějí vrhat po schodišti zpět. „Vy nemusíte“ říká s úsměvem shovívavě průvodkyně.
„No to jsem se lekla takových schodů,“ říká moje babička 83.
Vše při prohlídce by
lo úchvatné, nádherné, skvostné, staré, vzácné, starožitné a vše bylo v další místnosti pro mou babičku 80 let, zapomenuté. V každé místnosti jsou tajné dveře, říká průvodkyně. Hledám je očima a zjišťuji, že moje babička 80 jde opačným směrem se slovy „tady je asi východ a už to bude snad konec necítím nohy“.
„Auto už raději nepouštěj z ruky.“
To, ten náš výlet teda pěkně začíná, pomyslím si, hned na začátku takový adrenalin.
„Tak holky berle a jdeme,“ usmívám se na obě mé babičky, které se asi 20 let neviděly, a přitom jdou ruku v ruce do sebe zavěšené a z každé strany mají berle. Jedné je 80 a druhé 83, jedné neslouží hlava a druhé kolena. Moje budoucí tchýně je v 70 letech při chůzi do kopce zámku proti nim mladice plná sil.
„Teda to je kopec, to snad ani nevyjdeme, taky tě tak bolí nohy, no to nevím, uf“.. „počkej na nás“ .. „no, jo to se jim to chodí, když jsou mladý viď?“.. smějí se babičky „ještě si nás fotí, najdi si jinou oběť!“ volají na mě babičky a ukazují na golfové hřiště kolem kterého procházíme k zámku a posezení plné mladých i straších golfistů, kde by si v každém věku uměl člověk vybrat. Vystoupáme k zámku, dobový jarmark provází hudba. „půjdeme si nejdřív koupit lístky na zámek, ať nám nezavřou.“ Později jsem pochopila, že to byla obrovská chyba.
Paní na pokladně se usmívá, když ji diktuju, že máme ZTP, senior 83 let, normální senior a já jsem jediná bez důchodu. „Tady nemáme slevy pro ZTP, platí normálně ½ vstupné“ říká pokladní „ale já mám ZTP, a mě jě 83“ volají babičky.. pokladní se usmívá se slovy „senior na Karlštejně platí 300 a tady jen 70“. Babičky vrtí hlavou a já? neplatím.. pokladní mi věnuje v tomto případě slevu 100%. Připojujeme se o pár minut později k probíhají prohlídce v přízemí. Krásně zachovalý zámek z 19 století nás uchvátil, výklad průvodkyně také. Po příchodu do každé další místnosti volá jedna babička na druhou „hele židle, nechceš si sednout?“
Ne, rychle zabraňuji „to nemůžeš babi, to je starožitnost.“
Babička 80 má Alzheimera nebo stařeckou demenci či co, takže v další místnosti znovu nabízí židli druhé babičce, které slouží hlava, ale nohy už přestaly. Průvodkyně rozdává zámecké papuče právě, když se moje babičky vrhly k výstupu na schodiště, aby měly náskok.
„Aha, hele rychle zpátky, papuče,“ volá jedna babička na druhou a už se chtějí vrhat po schodišti zpět. „Vy nemusíte“ říká s úsměvem shovívavě průvodkyně.
„No to jsem se lekla takových schodů,“ říká moje babička 83.
Vše při prohlídce by
lo úchvatné, nádherné, skvostné, staré, vzácné, starožitné a vše bylo v další místnosti pro mou babičku 80 let, zapomenuté. V každé místnosti jsou tajné dveře, říká průvodkyně. Hledám je očima a zjišťuji, že moje babička 80 jde opačným směrem se slovy „tady je asi východ a už to bude snad konec necítím nohy“.
„Už snad jo“, říká druhá babička 83. A já ? Cítím hovno. Uprostřed zámecké chodby. Asi si moje babička 83 šlápla do psího hovna na naší zahradě, tak to je trapas, ještě, že si nevzala zámecké papuče pro návštěvy, pomyslím si. Babičky se derou před všechny ostatní návštěvníky, aby byly první a tudíž všichni čekají až pomalu sejdou schody. Průvodkyně se s námi loučí, babička 80 ji tiskne ruce a děkuje ji srdečně za krásnou prohlídku zámku, bohužel už zapomněla jeho jméno.
Hledáme záchody, paní na pokladně nám upřesňuje: „Až u zámecké zdi na konci nádvoří“.
Hledáme záchody, paní na pokladně nám upřesňuje: „Až u zámecké zdi na konci nádvoří“.
„Ajaj“ upí babička 83 a rychle „běží s berlí“ směrem k záchodům. Na dámách je plno, čekáme.
Babičku pouštíme jako první a odchází jako poslední, potom, co my jsme si už dali limonádu a sedíme tak 20 minut venku na lavičce.
Ze zdvořilosti se rychle projdu s mou budoucí tchýní po dobovém jarmarku. Babičky na nás čekají na lavičce pod nápisem SUVENÝRY a obličej si před sluníčkem kryjí každá levou rukou nad očima. „tak tyhle suvenýry by si nikdo nekoupil“ pomyslím si s úsměvem, když je jdu přemlouvat, aby popošly o kus dál a dokonce i na pár fotek u zámku. Z blízka, z dálky, tak aby byl celý zámek vidět. Babičky jsou malé miniatury dole na fotce. Volám „moc Vám to na téhle fotce sluší..“
„Hele nech si ty fóry, počkej až budeš stará“ volá na mě tchýně.
Jdeme do kavárny, zavírají, nikde není místo, vracím se s kávami v kelímku a dortíky na papírovém tácku. Babičky ukořistily místo u osamocené slečny. Sedneme si „Babi, nechceš si něco taky dát?“ ptám se babičky 83. „Ne, ne, já už ani vodu“, říká s úsměvem babička, která se už smířila se svou situací a pochopila, že každý z nás si nese své starosti. Kolem nás prochází řemeslník ze středověku v kožených kalhotech. „V tom vedru, ten bude mít ty kulky usmažené“ volá babička z Alzheimerem. Slečna u stolečku se řehtá.. a babička 80 jak je jejím zvykem notuje „dělej se mnou pěkně pomalu“.. zpívá si každou chvilku nějakou prostonárodní píseň… Popíjíme kafíčko jíme dortíky. „Slečno a co ta šlehačka? A co ten zbytek dortu?“ Říká moje babička s Alzheimerem.
Babičku pouštíme jako první a odchází jako poslední, potom, co my jsme si už dali limonádu a sedíme tak 20 minut venku na lavičce.
Ze zdvořilosti se rychle projdu s mou budoucí tchýní po dobovém jarmarku. Babičky na nás čekají na lavičce pod nápisem SUVENÝRY a obličej si před sluníčkem kryjí každá levou rukou nad očima. „tak tyhle suvenýry by si nikdo nekoupil“ pomyslím si s úsměvem, když je jdu přemlouvat, aby popošly o kus dál a dokonce i na pár fotek u zámku. Z blízka, z dálky, tak aby byl celý zámek vidět. Babičky jsou malé miniatury dole na fotce. Volám „moc Vám to na téhle fotce sluší..“
„Hele nech si ty fóry, počkej až budeš stará“ volá na mě tchýně.
Jdeme do kavárny, zavírají, nikde není místo, vracím se s kávami v kelímku a dortíky na papírovém tácku. Babičky ukořistily místo u osamocené slečny. Sedneme si „Babi, nechceš si něco taky dát?“ ptám se babičky 83. „Ne, ne, já už ani vodu“, říká s úsměvem babička, která se už smířila se svou situací a pochopila, že každý z nás si nese své starosti. Kolem nás prochází řemeslník ze středověku v kožených kalhotech. „V tom vedru, ten bude mít ty kulky usmažené“ volá babička z Alzheimerem. Slečna u stolečku se řehtá.. a babička 80 jak je jejím zvykem notuje „dělej se mnou pěkně pomalu“.. zpívá si každou chvilku nějakou prostonárodní píseň… Popíjíme kafíčko jíme dortíky. „Slečno a co ta šlehačka? A co ten zbytek dortu?“ Říká moje babička s Alzheimerem.
„No já šlehačku nejím“ odpovídá slečna, ale no to a kdo to bude jíst?“
„Babi, to je cizí slečna,“ říkám, „ale dej to to sem to je škoda,“ a babička rychle dortík dojídá. Slečna se s námi loučí.
„A kde má to kolo?“ říká babička 83, vždyť říkala, že přijela na kole. „Už si pro něj jdu, šla jsem jen vyhodit papírek,“ odpovídá slečna, „tady je to jako doma, moc se hrbíš, dojez to jídlo, dávej na sebe pozor, v kolik přijedeš, kde máš kolo,“ směje se slečna a loučí se s naší „seniorskou“ partou. Myslela si, že takhle jezdíme každý týden, nechce věřit tomu, že se moje babičky 20 let neviděly.
Výlet na zámek z 19. století nám přidal díky smíchu minimálně 5 let života a babičky zpěv „Dej mi na to ruku, ty můj zlatej kluku, dej mi na to ruku dej, že mi budeš vždy věrnej“ se ozýval zámeckým parkem cestou dolů k autu. A my, co nám slouží paměť, na něj budeme dlouho vzpomínat.
V životě záleží na úhlu pohledu jak se na trapné situace díváš.. je jedno, jestli ti je 83, 80, 70 nebo 40.. můžeme se z toho všeho.. po…nebo se prostě od srdce zasmát.. situacím a hlavně sobě samým. Neber se moc vážně a hlavně se nelituj.
Výlet na zámek z 19. století nám přidal díky smíchu minimálně 5 let života a babičky zpěv „Dej mi na to ruku, ty můj zlatej kluku, dej mi na to ruku dej, že mi budeš vždy věrnej“ se ozýval zámeckým parkem cestou dolů k autu. A my, co nám slouží paměť, na něj budeme dlouho vzpomínat.
V životě záleží na úhlu pohledu jak se na trapné situace díváš.. je jedno, jestli ti je 83, 80, 70 nebo 40.. můžeme se z toho všeho.. po…nebo se prostě od srdce zasmát.. situacím a hlavně sobě samým. Neber se moc vážně a hlavně se nelituj.
