„Čekání mě, mami, nebaví,“ říkám mamince a cítím jak mi kapky deště stékají po krku, jsou tak protivné.„Mami, budu mít všechno mokrý.“
„Vydrž Kubo, už bude prohlídka,“ uklidňuje mě maminka.
„Vydrž Kubo, už bude prohlídka,“ uklidňuje mě maminka.
Dřevěné schody do zámku vycházím v pohodě. Vstoupíme do něj a kolem mě je obrovský prostor... a paní průvodkyně začíná řvát: „Zámek byl postaven v r. 1773 hrabětem Kinským.“
Ozvěna naplní prostor i mé ušní bubínky, prostupuje mi do hlavy. Chytím mamku za ruku: „Já chci ven, je tu moc lidí, vadí mi ozvěna, smrad zámku a průvodkyně, jak řve. Já CHCI VEN.“
„Zámek je ve tvaru královské koruny,“ slyším průvodkyni jak vykládá, slyším všechno, co říká o koních na obrazech, psech, tajném háčku ve skříni, poličkách na dopisy v rohu místnosti. Slyším všechno a přitom neslyším nic.
Je mi víc a víc nepříjemně. „Ach jo, mami, mami, pojď!“ ozvěna v hlavě se mi zvětšuje, srdce mi tepe. Všichni se na mě dívají. Šeptám nebo už řvu? Točím se kolem dokola, pořád se točím, potřebuju to. „Kubíku, dej pozor na ty vázy, pozor lidi, Kubí, dveře, netoč se, teď se chvilku netoč,“ říká maminka a konejšivě mě pevně drží za ruku.
Je mi víc a víc nepříjemně. „Ach jo, mami, mami, pojď!“ ozvěna v hlavě se mi zvětšuje, srdce mi tepe. Všichni se na mě dívají. Šeptám nebo už řvu? Točím se kolem dokola, pořád se točím, potřebuju to. „Kubíku, dej pozor na ty vázy, pozor lidi, Kubí, dveře, netoč se, teď se chvilku netoč,“ říká maminka a konejšivě mě pevně drží za ruku.
Prohlídka končí. Zámecké dveře se za námi zavírají.
Vzduch, volno, ticho! Jsme venku, konečně ticho..
Vzduch, volno, ticho! Jsme venku, konečně ticho..
