Už jsem ti říkala, že každé léto jezdíme s partou kamarádů na statek do jižních Čech. Pár kytar, housle, zpívá se.
Ty víš, jak miluju ty večery u ohně, žiju z té atmosféry dalšího půl roku a od Vánoc už se nemůžu dočkat dalšího léta.
Nevím, jak mě napadlo vézt kanystr s benzínem do sekačky už z Brna, když ten benzínovej smrad úplně nesnáším a dělá se mi z něho v uzavřeném prostoru špatně. Ale vedle sámošky je benzínka, a tím kanystrem jsem si hezky zašprajcovala tašku s nákupem. Cestu jsem za vytrvalého nadávání a intenzivního průvanu nějak přežila. Ale hned po příjezdu, po uvítací štamprdli, jsem to musela řádně zapít a zajíst.
Na stole stál jako na zavolanou plný hrnek mléka, to bude dobrá neutralizace. Jen jsem nevěděla, že je v něm rozdrobený loupáček, oblíbená pochutina jedné kamarádky. Loupáček byl úplně rozmočený, blátivý obsah mi slizce vklouzl do krku. To byla poslední kapka. Cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Vyskočila jsem ze židle a vletěla přímo do rány Žižkovi a jeho dřevěnému meči. Řádně mě praštil do hlavy a rozsekl mi obočí, dost to krvácelo. Nedalo se nic dělat, museli mě odvézt na pohotovost.
Teď ti musím věrně popsat dialog v ordinaci:
„Je mi strašně špatně, asi jak jsem snědla benzín, v tom rohlíku …“ ani nedořeknu a utíkám zvracet. Benzínový odér se mě stále neodbytně drží.
„Tak vy říkáte, že jste snědla benzín…v rohlíku… a z čeho máte rozražené to obočí?“ vyzvídá doktor.
„No, to mě ťal Žižka svým mečem, když se bránil těm křižákům…“ odpovídám popravdě.
„A pila jste před tím něco?“ otcovsky vlídným tónem klade doktor další dotazy.
„Ano, vypila jsem loupáček, ale to bylo omylem …“ drmolím. Už mě nebaví odpovídat na dotazy, bolí mě hlava a chtěla bych si lehnout.
Píchli mi nějakou injekci, ošetřili obočí. Doktor někam telefonuje, prý musím přes noc do nemocnice, kdybych měla otřes mozku. Je mi to už celkem jedno, hlavně bych chtěla spát. Odvezli mě sanitkou do nemocnice a pak už si to moc nepamatuju.
A teď už konečně na scénu přichází Aleš.
Aleš, lékař psychiatrického oddělení, naše první setkání popisuje takto: „V noci jsem přijal pacientku odeslanou z chirurgické pohotovosti. Zde udala, že snědla benzín, který zapila loupáčkem, a následně ji srazil mečem Jan Žižka. Je cítit benzínem. Nejeví známky neklidu, alkotest 0,85 ‰, ošetřena tržná rána obočí atd., atd., dál už to není zajímavé. Pacientku jsem přijal na oddělení. Byla celá zakrvácená, opravdu byla cítit benzínem a po injekci byla utlumená. Ráno jsem ji šel zkontrolovat, všechno mi vysvětlila, takže už jsem neviděl důvod k další hospitalizaci. Tím to pro mě skončilo. Zdánlivě. Asi za půl roku jsem se přestěhoval do Brna a začal pracovat zase na psychiatrii. K mému překvapení tam byla jako sestřička tato moje bývalá pacientka. Zeptal jsem se jí, jestli má víc takových historek, a při tom povídání jsme se pak hodně sblížili.“
Ještě Ti musím napsat na vysvětlení, že ten kanystr na benzín, který to všechno způsobil, špatně těsnil. Jak se pak cestou naklonil, benzín z něho kapal přímo do pytlíku s mýma houskama. A tím to vlastně celé vzniklo.
Jak vidíš, Aničko, cesty osudu jsou nevyzpytatelné.
Tak se měj krásně a s Alešem se těšíme, že nás brzy přijedeš navštívit!
Zdena
Nevím, jak mě napadlo vézt kanystr s benzínem do sekačky už z Brna, když ten benzínovej smrad úplně nesnáším a dělá se mi z něho v uzavřeném prostoru špatně. Ale vedle sámošky je benzínka, a tím kanystrem jsem si hezky zašprajcovala tašku s nákupem. Cestu jsem za vytrvalého nadávání a intenzivního průvanu nějak přežila. Ale hned po příjezdu, po uvítací štamprdli, jsem to musela řádně zapít a zajíst.
Čerstvá houska se šunkou, na kterou jsem se tak těšila, ale chutnala po benzínu, víno taky, měla jsem toho pořád plný nos i pusu. Chlapi mezitím začali předvádět jakousi bitvu, jako Žižka proti křižákům, ani jsem to pořádně nevnímala, jak mi bylo zle.
Teď ti musím věrně popsat dialog v ordinaci:
„Je mi strašně špatně, asi jak jsem snědla benzín, v tom rohlíku …“ ani nedořeknu a utíkám zvracet. Benzínový odér se mě stále neodbytně drží.
„Tak vy říkáte, že jste snědla benzín…v rohlíku… a z čeho máte rozražené to obočí?“ vyzvídá doktor.
„No, to mě ťal Žižka svým mečem, když se bránil těm křižákům…“ odpovídám popravdě.
„A pila jste před tím něco?“ otcovsky vlídným tónem klade doktor další dotazy.
„Ano, vypila jsem loupáček, ale to bylo omylem …“ drmolím. Už mě nebaví odpovídat na dotazy, bolí mě hlava a chtěla bych si lehnout.
Píchli mi nějakou injekci, ošetřili obočí. Doktor někam telefonuje, prý musím přes noc do nemocnice, kdybych měla otřes mozku. Je mi to už celkem jedno, hlavně bych chtěla spát. Odvezli mě sanitkou do nemocnice a pak už si to moc nepamatuju.
A teď už konečně na scénu přichází Aleš.
Aleš, lékař psychiatrického oddělení, naše první setkání popisuje takto: „V noci jsem přijal pacientku odeslanou z chirurgické pohotovosti. Zde udala, že snědla benzín, který zapila loupáčkem, a následně ji srazil mečem Jan Žižka. Je cítit benzínem. Nejeví známky neklidu, alkotest 0,85 ‰, ošetřena tržná rána obočí atd., atd., dál už to není zajímavé. Pacientku jsem přijal na oddělení. Byla celá zakrvácená, opravdu byla cítit benzínem a po injekci byla utlumená. Ráno jsem ji šel zkontrolovat, všechno mi vysvětlila, takže už jsem neviděl důvod k další hospitalizaci. Tím to pro mě skončilo. Zdánlivě. Asi za půl roku jsem se přestěhoval do Brna a začal pracovat zase na psychiatrii. K mému překvapení tam byla jako sestřička tato moje bývalá pacientka. Zeptal jsem se jí, jestli má víc takových historek, a při tom povídání jsme se pak hodně sblížili.“
Ještě Ti musím napsat na vysvětlení, že ten kanystr na benzín, který to všechno způsobil, špatně těsnil. Jak se pak cestou naklonil, benzín z něho kapal přímo do pytlíku s mýma houskama. A tím to vlastně celé vzniklo.
Jak vidíš, Aničko, cesty osudu jsou nevyzpytatelné.
Tak se měj krásně a s Alešem se těšíme, že nás brzy přijedeš navštívit!
Zdena
