Je čas, nastupujeme. Ke dveřím, které vypadají jako vstup do podsvětí, mě musí skoro dotlačit. Uvnitř jsou jedna na druhé namačkány řady sedadel. Nechci k oknu, chci sedět v té řadě uprostřed. Nepotřebuju vidět, až nám upadne křídlo. „Místo si vyměnit nemůžete,“ říká milým hlasem letuška, „dnes máme plno.“ Prý si ale můžu stáhnout clonu na okýnku, až odstartujeme. No jo, jestli se toho dožiju.
Všichni už sedí, uvnitř se začíná ozývat hlasitý zvuk. Něco je špatně! Tak ne, to jen nastartovaly motory. Jedeme. Pomalu. Tohle není tak špatné. Zastavili jsme. Už jsme tam? Zvuk motorů přechází téměř v řev. S prudkým odpíchnutím se rozjíždíme. Křídla se chvějí.
Zrychlujeme. To je konec! Bojím se podívat ven. Periferně zpozoruju, že se země vzdaluje. Ruce mám studené a úplně mokré. Zvuky postupně slábnou. Ladně se vznášíme tisíce metrů nad zemí. Ani neslyším, jak se mě kamarád ptá: „Dáš si víno?“ Dám, dnes si ho zasloužím.
