Babička vždycky říkávala, že hlavní je se z toho neposrat. Když mě ale v pěti letech učila abecedu, nepřišlo mi, že by se tím zrovna řídila. Posadila si mě na židli, zazubila se svým americkým úsměvem, který ji naučila mnohaletá praxe sekretářky, nalila si skleničku coly na nervy a začala mě drtit. Její metody byly pro mé předškolní já možná lehce stresující, ale rozhodně jsem si na ni v první třídě vzpomněla pokaždé, když jsem se před ostatními mohla vytáhnout znalostí písmenek.
„Pro krásu se musí trpět,“ byla další informace, kterou mi babička Baba předala. Nenechte se zmást, tohle oslovení donutila díky svému ostrovtipu po mém narození používat celou rodinu... Babička Baba nejedla nic jiného než balíček hranolků denně, aby si udržela štíhlou linii. Nebudu lhát – knížka Boženy Němcové jí vzorem asi nebyla. Přesto občas při sledování dějepisných kriminálek působila jako z minulého století.Zdědila jsem po ní lásku k historii, ale hlavně, v naší rodině jinak velmi nevšední, touhu navštěvovat hrady a zámky. A samozřejmě modrou krev. Teď mi sice chybí parťák na prozkoumávání starobylých komnat, ale doufám, že si babička zrovna užívá čajový dýchánek s královnou Viktorií a Ludvíkem XIV.
