Kdyby mohl, žil by v lese, koupal se v řece a spal pod volným nebem. Myslím, že by pro možnost být tam venku dal cokoli. Možná i své nové titanové koleno!
Příběhy o něm a o jeho dobrodružstvích jsou ty nejzvláštnější v mé rodině. Jednou mi táta vyprávěl, že děda jako mladý pracoval v cirkuse. I když teď vypadá jako křehký pán, co každé ráno vyráží ze svého bytu, aby pečoval o svoji zahrádku za městem, není těžké si ho představit, jak kráčí po provaze vysoko nad zemí nebo krotí lvy.
Když někdo zmíní: „Viděl jsem dědu Mrazíka v Rokycanech. Měl basu piva v kárce a skotačil si to směrem domů, jako by před ním neleželo osm kilometrů do kopce!", všichni doma víme, že je to pravda.
Jako malá jsem si byla jistá, že děda je superhrdina. Holou rukou chytal vosy, aby jeho vnoučatům nelezly na zmrzlinu, tlačil sekačku na trávu do kopce se sklonem šedesáti stupňů, jako by nic nevážila, a lezl po horách s lehčím krokem než moji dvacetiletí bratranci. Neustále něco dělal, vyráběl, opravoval a četl, aby nám o tom později mohl povyprávět. Možná proto je dnes tak těžké s ním někde v klidu posedět - protože nám už o tom všem, co dělá, povídat nemůže. Nemá jak, nemá čím.
Teď už zbývá jen vypustit dědu do přírody na předlouhé procházky, ze kterých svým vnoučatům bude i nadále nosit prapodivné dárečky, třeba nalezené náramky, propisky a hrníčky, i dárečky normální v podobě lesních jahod a hříbků.
