Nejvíce miluji déšť. Když to sviští kolem mě v monotónní rychlosti. Hybernuji mezi pravidelnými zastávkami a hvizdem píšťaly na peróně. Ubíhající kilometry po narovnaných prutech, protínající krajinu i města, zdají se ohrané, stále do kola se opakující. Ale když prší, tak nejenom se cítím očištěný, ale i lidé jsou zajímavější. Nastupují do mě a odklepávají barevnými deštníky, sundávají si kapucky, tu šusťákovou, tu flanelovou. A přestože nadávají na počasí, tak se tváří zvláštně zamyšleně, každý má nějaký cíl, kam ho dopravím.
Dělá mi dobře, když zakvílím, zavržu, rachotivě otvírám dveře a slyším drčivé zvuky s amplionu.
Lidé se ze mě vyhrnou jako bubliny s bublifuku a každý svým směrem k domovu o překot se hrnou. A zase rozloupnou deštníky, nasadí kapucky a mizí mi v dálce.
Jak už opět nabírám rychlost a svištím krajinou a kapky masírují má okna, lidé uvnitř mě na chvíli, pod mou ochranou a v teple, sní o slunci... "Doufám, že zas uvidím duhu."
