Jak už ale všichni dobře víme, pravidla neplatí nikdy stoprocentně. Například Jaroslav Hašek postavil na epizodách celý román a je tedy důkazem toho, že někdy to v literatuře může fungovat. Většinou ale spíš ne.
Podle Aristotela jsou dva důvody, proč spisovatelé epizody používají. Jedni je potřebují pro vývoj děje a druzí si jimi pomáhají. Pak je ale ještě třetí příčina a to, když se chce autor někomu zavděčit. Tehdy uvede něco, co by v příběhu normálně nebylo. Nebo naopak, se budete řídit slovy Arnošta Lustiga a dáte do povídky někoho, kdo vás naštval: ,,Já ze svých nepřátel dělám v románech nacisty,“ říkával. ,,Oni to ani nevědí, protože knížky nečtou, ale já z toho mám báječný škodolibý pocit!“
Američani využívají takovou neformulovanou frázi: akce, popis, dialog. Pokud v povídce napíšete, že někde byla veliká sranda, myslíte, že se tomu čtenář bude smát? Ne. Ta legrace musí být zachycena v chování a jednání postav. A to je těžké. Ale zároveň i nutné.
Američani využívají takovou neformulovanou frázi: akce, popis, dialog. Pokud v povídce napíšete, že někde byla veliká sranda, myslíte, že se tomu čtenář bude smát? Ne. Ta legrace musí být zachycena v chování a jednání postav. A to je těžké. Ale zároveň i nutné.
Kdykoliv se vám zdá povídka nezajímavá nebo slabá, je to tím, že jí chybí akce. Úplně nejlepší je začít akcí prolnutou dialogem. Třeba: ,,Nemám tě ráda,“ řekla. Příběh je otevřen tajemným dialogem, aniž bychom věděli, kdo to mluví.
Jakmile otevřete knihu, o tom, jestli jí budete číst, často rozhodne první věta. Čtenáři si ji totiž často pamatují, je tudíž důležité, aby byla poutavá, dobrá a neodolatelná. Třeba: ,,Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
Lepší je také začínat příběh přímo. Místo toho abyste psali o někom, kdo zavraždil svou milenku a složitě popisovali děj příběhu, raději to řekněte hned: A najednou se naštval a vrazil jí kudlu do břicha. To je náš příběh a odtud pokračujeme dál.
Jakmile otevřete knihu, o tom, jestli jí budete číst, často rozhodne první věta. Čtenáři si ji totiž často pamatují, je tudíž důležité, aby byla poutavá, dobrá a neodolatelná. Třeba: ,,Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
Lepší je také začínat příběh přímo. Místo toho abyste psali o někom, kdo zavraždil svou milenku a složitě popisovali děj příběhu, raději to řekněte hned: A najednou se naštval a vrazil jí kudlu do břicha. To je náš příběh a odtud pokračujeme dál.
Třeba William Faulkner se touhle zásadou vždycky řídí. Otevře povídku dramatickým výkřikem a čtenáře okamžitě zaujme, přestože příběh vlastně startuje od prostředka.
Podobně radí i Aristoteles, který v Poetice vyzdvihuje Homéra. Ten nevylíčil ve svých básních celou Trojskou válku, ale jen poslední rok před zkázou města. Ovšem i to má svůj začátek, prostředek a konec.
Každý spisovatel, ať už píše o čemkoliv, by měl umět vnímat své příběhy. Sám by měl vycítit, co je v nich špatně a co v nich chybí. Co doplnit a co vynechat. Jestli se řídit pravidly nebo vlastní hlavou. A právě to je důležité.
