 |
| I německý soupeř Jacob Schopf pomáhá Pepu křísit |
„Zvedni se! Pojď nahoru! Já moc dobře vím co ti teď běží hlavou! Ale musíš to využít abys byl silnější! Jenom z prohry můžeš být silnější. A ty to víš!“ chytila jsem ho za krk a začala ho pomalu táhnout nahoru…
(Libor Frank)
Dívám se na bráchu a svírá se mi žaludek. Je mi jasný, že do toho dal všechno. Pozoruji ho, jak vyčerpaně leží, stáčí se na bok v bolestivé křeči a dáví. To dáš, brácho, dávám mu ruku na rameno.
(Jitka Zahradníková)
(Libor Frank)
Dívám se na bráchu a svírá se mi žaludek. Je mi jasný, že do toho dal všechno. Pozoruji ho, jak vyčerpaně leží, stáčí se na bok v bolestivé křeči a dáví. To dáš, brácho, dávám mu ruku na rameno.
(Jitka Zahradníková)
A je po všem. Jeho sen se rozplynul po 3,5 minutě. Na slzy ale není čas. Skláním se na okraji plata a koukám na bráchu, jak trpí…
(Anna Vocelová)
Fouká vítr. Tak to máme problém. Vítr v zádech není pro každý sport to pravé. Obzvlášť ne pro single kajak. A pokud má navíc jezdec postavu medvěda kodiaka, tak je prakticky vyřízený rovnou. Sedím na platu a sleduji svého bratra, jak nasedá do kajaku k olympijskému závodu, na který roky tvrdě dřel. Oba už víme, že zázrak, aby přestalo foukat, nepřijde...
(Zuzana Kratochvílová)
Tak brácha už si dneska pro zlato nedojede. Vím to. Pozoruji, jak se souká do lodě, už teď mu za zády vane tak silný vítr.
(Alena Bruthansová)
Původní text:
Vítěz života
„Posun olympiády o rok mi ve výsledku možná prospěl. Letos jsem měl nejlepší tréninkovou přípravu, nikdy předtím jsem třeba nenapádloval tolik kilometrů. Mým snem je vyhrát zlatou olympijskou medaili na singlkajaku. Neříkám, že stříbro nebo bronz by byly neúspěch. Ale olympijské zlato je jediné, co mi v mé kajakářské sbírce chybí. Když si všechno sedne, tak na to mám. Ještě jedeme s parťákem Radkem Šloufem deblkajak, jezdí se nám čím dál tím líp.“
Poslouchám poslední tiskovku svýho bráchy a zároveň svěřence v oblasti fyzioterapie před odletem do Tokia. Sama pro sebe se zasměju tomu, jak při kompenzačních cvičení nadává: „Kdyby nebyla olympiáda, tak to nedělám,” a pokračuje: „tohleto protahování mě bolí. A proč dělám kanoistiku? Protože mě nebolí.”
„Posun olympiády o rok mi ve výsledku možná prospěl. Letos jsem měl nejlepší tréninkovou přípravu, nikdy předtím jsem třeba nenapádloval tolik kilometrů. Mým snem je vyhrát zlatou olympijskou medaili na singlkajaku. Neříkám, že stříbro nebo bronz by byly neúspěch. Ale olympijské zlato je jediné, co mi v mé kajakářské sbírce chybí. Když si všechno sedne, tak na to mám. Ještě jedeme s parťákem Radkem Šloufem deblkajak, jezdí se nám čím dál tím líp.“
Poslouchám poslední tiskovku svýho bráchy a zároveň svěřence v oblasti fyzioterapie před odletem do Tokia. Sama pro sebe se zasměju tomu, jak při kompenzačních cvičení nadává: „Kdyby nebyla olympiáda, tak to nedělám,” a pokračuje: „tohleto protahování mě bolí. A proč dělám kanoistiku? Protože mě nebolí.”
Ale
já vím, že kecá. Do loděnice začal chodit kvůli dobrýmu
chlebu
se sádlem.
Klečím na kraji plata v cíli závodiště v Tokiu a skláním se
nad svým dvoumetrovým mladším bráchou. Před pár minutama
dojel
pátej ve finále na singlkajaku. Do zátylku mi praží polední
slunce a tričko mám durch propocený. Funím do roušky a zlatě
se
zrcadlící sluneční brejle se mi zamlžily. Padaj mi z hlavy, ale
je mi to jedno. Stejně jako mi je najednou úplně fuk, jestli
brácha dojel první, pátej nebo sedmnáctej. Koukám na to
obrovský
tělo, který se převaluje s hekáním přede mnou. “Bolí mě
žít” je jediný, co ze sebe vysouká. Dávám mu ledovou vodu a
mokrej ručník. Po chvíli sedí na kraji plata a chce zvracet.
Jenže nemá co. Trochu bezmocně na něj koukám a jenom tam jsem s
ním. A přemejšlim, jak bych ho tahala z vody, kdyby tam spadnul.
Hlavou mi bleskne to, jak před olympiádou Pepa vyprávěl svou nejstarší vzpomínku: „Kolem hlavy mi šly bublinky, protože jsem se prásknul na kajaku. Pak se ve vodě objevila tátova ruka, která mě vytáhla nad hladinu. Byly mi asi tři.”
Hlavou mi bleskne to, jak před olympiádou Pepa vyprávěl svou nejstarší vzpomínku: „Kolem hlavy mi šly bublinky, protože jsem se prásknul na kajaku. Pak se ve vodě objevila tátova ruka, která mě vytáhla nad hladinu. Byly mi asi tři.”
Náš táta je trenér kanoistiky a když jsme byly malý, tak jsme
část prázdnin vždycky trávili na soustředění na Slapech.
Táta
nám dal kajak a řekl, ať se jedem projet do zátoky a honíme
kachny. Brácha ale podle mě stejně vždycky koukal víc po
rybách.
Do dneška tvrdí, že před každým velkým vítězným závodem
viděl po cestě na start pořádnou rybu. On je do ryb fakt blázen
a
rybařením tráví každou volnou chvilku.
Koukám na bráchu, jak trpí. A jediný, co chci, je, aby mu bylo dobře. Trpí fyzicky. A trpí psychicky. Na platě, pak i v šatně, u novinářů, na dopingový kontrole. Pět let dřel pro tenhle den.
Ale já vim, že připravenej byl stoprocentně. A nechal tam všechno. Možná i víc, než měl. Proč teda nevyhrál? Protože to jeho den nebyl. S jeho somatotypem se mu špatně jezdí, když fouká do zad. Naopak jeho lehčí soupeři jsou v povětru rychlý. A v Tokiu byl ten den “uragán do zad”. Nesplnil si svůj sen. A to bolí. Tak to, brácho, protrp a pak se zvedni. Zvedni se silnější.
Křičim nebo spíš už ječim. Pepa s Radkem jedou finále deblkajaku jen dva dny po “neúspěšném” závodu singlkajaků.
Bojujou o medaili a cílem projíždí jako třetí. Pozoruju, jak brácha s výrazem totálního štěstí převrhne sebe i svýho kamaráda Radka do vody. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je bojovník nebo že by ho mohlo pátý místo ze singla zlomit. Pepo, možná nejsi olympijskej vítěz, ale jsi vítěz života.
Paris 2024, těš se! A kluci, vám díky za parádní horskou dráhu!
Koukám na bráchu, jak trpí. A jediný, co chci, je, aby mu bylo dobře. Trpí fyzicky. A trpí psychicky. Na platě, pak i v šatně, u novinářů, na dopingový kontrole. Pět let dřel pro tenhle den.
Ale já vim, že připravenej byl stoprocentně. A nechal tam všechno. Možná i víc, než měl. Proč teda nevyhrál? Protože to jeho den nebyl. S jeho somatotypem se mu špatně jezdí, když fouká do zad. Naopak jeho lehčí soupeři jsou v povětru rychlý. A v Tokiu byl ten den “uragán do zad”. Nesplnil si svůj sen. A to bolí. Tak to, brácho, protrp a pak se zvedni. Zvedni se silnější.
Křičim nebo spíš už ječim. Pepa s Radkem jedou finále deblkajaku jen dva dny po “neúspěšném” závodu singlkajaků.
Bojujou o medaili a cílem projíždí jako třetí. Pozoruju, jak brácha s výrazem totálního štěstí převrhne sebe i svýho kamaráda Radka do vody. Nikdy jsem nepochybovala o tom, že je bojovník nebo že by ho mohlo pátý místo ze singla zlomit. Pepo, možná nejsi olympijskej vítěz, ale jsi vítěz života.
Paris 2024, těš se! A kluci, vám díky za parádní horskou dráhu!
