Líbí se mi jedna z psychologických her, která nás hráče nutí, abychom se nad položenou otázkou skutečně zamysleli. Zatímco politik na opakovanou otázku odpovídá neustále totéž, hra zvaná KDO JSI? nutí hráče přejít postupně od obecných jednoduchých odpovědí k vážnějším úvahám o sobě samém.
Kdo jsi? Tato otázka se i na začátku hry pokládá každému hráči. Jenže zatímco v prvním kole každý hráč nebo alespoň většina odpoví takřka shodně : „Jsem člověk,“ v druhém kole odpoví „jsem muž“, ve třetím, „jsem Josef Klabáček“ a pak následuje např. „jsem řidič, syn, otec, manžel, dlouhán, flegmatik“ - a co dál?
Organizátor hry se ptá už po desáté: „Kdo jsi, Josefe Klabáčku, kdo vlastně jsi?“ Přichází s novou naléhavostí další a další neústupná a dotěrnější otázka: Kdo jsi? Sedí vás kolem stolu pět, šest, deset. Kamarádi, přátelé, spolužáci, manželské páry a nad každým z hráčů neustále krouží neodbytnost oněch otázek.
Atmosféra houstne. Je cítit, že některým introvertům je hra už nepříjemná, už by uvítali konec. Ale pravidla jsou pravidla a v téhle partě se pravidla ctí. A co hráč Josef, kterého jsem tak neurvale vytrhl z kolektivu spoluhráčů, jak bude odpovídat dál. Pravdivě? Napadne jej vůbec přemýšlet o sobě mimo horizont běžných odpovědí? Věřme, že napadne. Ale budou jeho odpovědi pravdivé? Budou poctivé, bude ke spoluhráčům upřímný? A chce být upřímný sám k sobě? Možná by mluvil pravdu, kdyby mezi spoluhráči nebyla jeho manželka, nebo jeho nadřízený, nebo jeho tajná platonická láska. Existuje tolik „objektivních“ překážek proč nebýt zrovna v tomhle kolektivu upřímný, proč lhát.
Josef horečně přemýšlí. Kolo odpovědí spoluhráčů již obešlo stůl, teď je na řadě Adéla a po ní už položí krk na špalek on. A zase padne, teď už dotěrná otázka: „Josefe Klabáčku, kdo jsi?“ Co všechno jsi ochoten na sebe prásknout? Co víš, že nikdy, NIKDY A NIKOMU A ANI ZA NIC neřekneš? Anebo teď povíš něco, co vůbec není pravda. Protože teď jste už tři kola na půdě odpovědí, které, mimo jakoukoli pochybnost, nejsou zřejmé. Už jste vyčerpali odpovědi ověřitelné. Teď se otázka dere do duše, do srdce, do svědomí. Už víme, že jsi manžel. Ale jsi milující manžel? Jsi věrný manžel? Jsi chytrý? Pozor! Chytrý není totéž jako vychytralý. Hloupý, nebo jen naivní? Josefe, Josefe!!! Vzpamatuj se a odpověz konečně, řekni to podstatné: Kdo jsi? Chceme vědět, co si o sobě myslíš, jak se ceníš, jak vidíš své místo mezi námi. A možná, že překvapíš nejen nás, ale i sám sebe.
Už jste si někdy zkusili položit tuto otázku desetkrát, dvacetkrát za sebou a pokoušeli se vstoupit do sebe z nečekaných konců? Ne? Tak to zkuste. Něco jiného je to takříkajíc nanečisto doma a jako u maturitní zkoušky je to potom ve hře v kolektivu, který má až moc dobré uši. A inspirativně se náhle vynoří v osmičce hráčů třeba dva sebevrazi, kteří na otázku, kdo jsi?, otevřou nečekaně, k úžasu všech přítomných hráčů, svou skříň kostlivců. Jako právě teď!
Adéla, která zrovna o sobě mluví, je ta, co je zamilovaná. Miluje už dlouho Josefa, a to už od loňska, kdy se na podobné hromadné akci spolu vyspali.
„Víte, jak jste tenkrát šli všichni na túru k Nýznerovským vodopádům a na Smrk. Já se vymluvila, že mě bolí hlava a Pepa měl lehký výron na noze. Tak to odpoledne se to stalo. Od té doby se příležitostně setkáváme, milujeme a je to čím dál lepší. Nemyslím už na nic a na nikoho jiného. Radko, promiň, ale já nemůžu jinak! Ano, když mám říct, kdo jsem - tak tedy jsem milenka zamilovaná tady do Pepíčka!“ Adéla se otočila k Josefovi, který okamžitě zapomněl pracně formulovanou odpověď na zákeřnou otázku, která se k němu právě blížila. Teď už je ale vše totálně jinak.
„Ježiši, Adélo, co to plácáš za nesmysly? Už nic nepij, ty už máš dost! Ta hra je od toho, aby se říkala pravda, a ty hnusně lžeš! Končím!“ Josef rozčíleně vstává od stolu. Vrhá rozpačitý pohled na konsternovanou manželku, zuřivý na Adélu. Ještě znovu hlasitě odmítá její přiznání, že s ním kdy co měla.
Adéla vypila pár decinek červeného. Při kuřáckých pauzách venku na terase u ní zaregistrovali všímaví jedinci i pár panáků citrusové becherovky. No co, tak moc opilá zase není. Ostatně ve víně je, mimo zbytků špuntu, taky pravda. Ona, kdo ví čí vinou rozvedená, se teď pochechtává. Nevíme, zda nezneužila hru k vyřizování nějakých nevyřízených účtů. Hra je přerušená. Chlapi šli čůrat, z kapes tahají cigára, vesměs mlčí, akorát si říkají navzájem o oheň. Dámy na terase (Majka, Vladěna, Zdislava alias Zdisa), rozdrbávají nejnovější novinu ze všech.
Majka: „Tý bláho, tak Pepek Adélu píchá, jó?“
Vladěna: „No, já bych se nedivila.“ Zdisa: „Já si myslím, holky, že to bude kec. Rozumíte? To bude něco k té hře. Přece by nepráskla Pepu, zvláště když by fakt byl tak dobrej v posteli, jak říká, že? A Radku znám. Ta ji, to mně věřte, odstřelí. A ona ji zná taky, tak proč by s tím, kdyby to byla pravda, lezla takto blbě ven? Nechápu.“ Vladěna: „Ví ještě některá z nás, jak je dobrej v posteli?“ „Jestli to chceš vědět, tak mu dej,“ pokusila se o fór Majka. „Bacha! Radka de!“
Najednou je ticho. Radka, Josefova manželka, je pořádně rozhořčená. Bodejť by ne, taky dveřmi od terasy hlasitě práskla, až sklo zařinčelo.
„Holky, je tu ještě někde ta flaška?“
Radka je „malý pivo“. Měří sto šedesát dva cenťáků, ale jinak má figuru. To se musí nechat. Bruneta, vlasy samá kudrlinka a i když je prťavá, je ji, jak by chlapi řekli, za co chytit. A tím není myšleno slovo.
„Myslíš toho ferneta?“
„Jo. Nebo je tu ještě něco jinýho, hořce černýho? Ten mně teda hnul žlučí! Grázl. Máš oheň, Majko?“
Majka bere zapalovač ležící u popelníku na stolku a připaluje Radce mentolku. Další dvě cigára se k ohýnku přidávají. Radka dlouze natahuje kouř, chvíli jej nechá huntovat své plíce a pak pomalu vypouští šedavý oblak do údolí, ten se mísí s kouřem prošlým jinými plícními kanálky a jako by tam hořelo, se pomalu plazivě rozpouští v ovzduší.
V této malé, čtyřčlenné partičce kuřaček momentálně chybí jen Adéla. Ta zůstala sedět uvnitř chaty u stolu. Sedí tam sama. Martin, partner Vlaďky, postává u krbu v koutě, ladí kytaru, která asi naladit nejde, protože její mechanikou kroutí už pár minut. Anebo to neumí. V každém případě jsou v místnosti jen oni dva.
Kam šli kluci z WC nacházejícího se ve dvoře, to nevíme. Venku už je vlastně tma. Lampa na terase svítí, ale její jas po pár metrech bledne a dveře od záchodů už tonou ve tmě. Světlo nad vchodem ještě nikdo nerozsvítil.
Josef se náhle objevuje na schodech vedoucích ze dvora na terasu. Kuřačkám však nevěnuje ani pohled a vchází dovnitř. Martin ještě pořád tahá struny sem a tam nad pražci nástroje. V několika polohách mu akordy neladí a on neví proč.
„Marťo,“ Josef se obrací na ladiče, „můžeš nás, prosím tě, na chvíli nechat?“ ptá se a naznačuje rukou, aby vypadl.
„Jasně.“ Martin staví kytaru do kouta a mizí za holkami.
„Dík.“
Adéla je blondýnka. Bez tří centimetrů atakuje svou výškou metr osmdesát. Své ladné centimetry proháněla několik let po přehlídkových molech. Letní šatky, spodní prádlo, plavky a tak. Před třemi roky absolvovala nezbytný chirurgický zákrok. Nepříliš povedená jizva se jí táhla šikmo přes břicho, od žaludku až k podbřišku. S módními přehlídkami byl konec. A to si myslela, že ji čeká ještě deset let skvělé kariéry. New York, Paříž, Řím. Místo toho půl roku depresí, zklidňujících tabletek, rad psychologa a kamarádek. Nakonec se smířila s mizerně placenou pozicí asistentky ředitele v centrále nevelké cestovní agentury.
A pak se jednou, když zaskakovala za kolegyni u zákaznického pultu, setkala s Radkou. Ta zrovna vyřizovala dovolenou v Chorvatsku. Obě se znaly z lavic střední školy – ekonomky. Další zákazník zrovna nečekal, a tak mohly prohodit více než jen pár slov. No, a tam Radka Adélu pozvala do party jezdící občas na víkendové pobyty, vždy na nějakou chatu. Obyčejně se na akcích objevili jedinci opačného pohlaví bez partnera a naskýtala se tak skvělá příležitost k navázání vztahu. Několikrát v minulosti už to vyšlo a parta tenhle fakt brala s automatickou samozřejmostí. Pokud si pamatovali, tak se ještě nikdy v historii party nestalo, že by si nesvobodné páry navzájem lezly do postelí.
Adéla na občasné výjezdy dorazila párkrát. Tenkrát, když ji přivedla Radka, byl členem party Aleš a taky Ondra, oba bez partnerek, a tak si Radka myslela, že by se některý s kamarádů mohl chytit na háček.
Adéla rozhodně měla šanci. Jenže takřka z víkendu na víkend se stalo, že oba kluci přestali jezdit. Aleš zmizel pracovně v cizině a Ondru ulovila nějaká stíhačka, která o trávení volného času měla docela jiné mínění. Pravidelně se scházela parta čítající sedm párů. Někdy se sešli všichni, jindy okupovalo chalupu jen devět osob. Čtyři dvojice a Adéla. Upřímně – diví se někdo, že poklidnost v téhle skupině dostala nečekaný „direkt“? Nediví, že? Byla to jen a jen otázka času a příležitosti.
„Adélo! Co to má znamenat?!“ Josef, v obličeji celý brunátný, totálně psychicky rozhozený má trhavé nekoordinované pohyby rukou. „No, co!? Tak jsem to práskla. Už je po všem. Teď vědí všichni, jak to je. Je na tom něco špatnýho, že tě miluju, že spolu spíme? Řekni, je?“ Adéla nasadila zarputile uraženecký výraz toho, kdo dle pravidel hry neřekl nic jiného než pravdu a teď je nejhorší ze všech.
„Pustit si hubu na špacír před touhle bandou by byla pitomost, i kdyby to byla tisíckrát pravda, ale tohle… to je prostě moc! Dyť víš, že my dva jsme se spolu ani… kruci Adélo, jak můžeš tak hnusně lhát?“
Jožka, pohodář a flegmatik v tom nejlepším smyslu slova, těžce sedl na židli na vzdálenějším konci stolu. Uchopil do prstů tužku a začal jejím koncem ťukat nesmyslný telegrafický vzkaz, jakoby volal kamsi o pomoc. Vůbec nic nechápal. Radku měl a má rád, pravda, občas se pohádají, vesměs kvůli úplným kravinám, ale nikdy by ji nepodvedl. Neuměl si představit, že by kvůli nějaké blbé avantýře o ni přišel a s ní nejspíše i o milovanou osmiletou dceru Kateřinu.
Teď byl veřejně nařčen z podvodu, co z podvodu, z dlouhodobého mileneckého vztahu a to v rámci hry na pravdu. „Hovno pravda! Lež jako věž!“
„Běž na terasu mezi ně, omluv se laskavě a řekni, že sis to všechno z blbé srandy vymyslela, jinak…“
„No! Jinak co?! Ty ubožáku! Chrápeš se mnou, jen ti ta tvoje čůza sleze z očí, slintáš blahem, slibuješ a teď mám jít a tvrdit že není pravda něco co je? Ty ses úplně zbláznil!“ Adéla byla vždycky velmi přímočará a servítky si před nikým nebrala. Má vyřídilku, jen co je pravda a na podporu svých argumentů už i dříve neváhala vytáhnout jakýkoliv kalibr. Po pravdě jí bylo jedno, kolik škody svým netaktním jednáním nadělá. Zatím, alespoň v téhle partě, šlo vždy jen o drobnosti, ale všichni věděli, že za milou a krásnou fasádou se ukrývá dračice, se kterou není radno laškovat. Klidně se pro vás rozdá, čas nešetří, ale jedna faleš, jeden nechtěný podraz a hned byla jako tajfun.
Josef nevěděl, co říct. Najednou před ním stála úplně cizí, nepřátelská osoba, která ohrožuje jeho život. Z pevného stromu dělá hromádku třísek. Snad to Radka pochopí, že tahle podrazačka si na ně vymyslela tuhle hnusnou lež. Jen to musím nějak dokázat. Jožkův mozek šrotil naplno.
„Tak hele, ty sráči, já jdu za nima ven. Já jim všem řeknu jak to je a že si nevymýšlím. Pojď, jedeme v tom oba!“ Adéla se rázně zvedla a vykročila k terase. Josef se zvedl taky a s obavou, jaké další extempore spustí tahle nebezpečná dáma před ostatními účastníky téhle vskutku mimořádně nepovedené akce.
Adéla rázně, Josef jako spráskaný pes, se ocitli u postávajícího hloučku kuřáků, který rázem ztichl.
„Tak copak jste si špitali, cukroušci?“ Radka se obrátila k Adéle, „když jsi byla tenkrát ve sračkách, chtěla jsem ti pomoct, ale že mě takhle hnusně podrazíš, to jsem netušila!“
„Radko! Prosím tě poslouchej, to je fakt všechno jeden velký nesmysl. Všechno si, fakt, nevím proč, vymyslela. Přísahám, že jsem s ní nikdy, nikdy nic neměl. Tenkrát, jak jsem nešel na túru, jsem si jí ani nevšiml, bylo mi blbě a celou dobu jsem prospal u nás na pokoji. Jestli tenkrát s někým byla, tak se mnou ne - přísahám!“ Josef zvedl hlas, mával rozčíleně rukama a rejdil očima z jedné na druhou.
„Co lžeš?!“ Do Adély vlétl čert. „Nechtěla jsem to vytahovat, ale když nedáte jinak, tak já si nemůžu pomoct. Radko, je mi líto, že to takhle dopadlo. To on mi slibuje už půl roku, že se s tebou rozvede, že ti to konečně řekne. Teď zapírá jak může, ale já ti nejnázorněji a tady přede všema dokážu, že jsem s ním spala. Že ho znám. Můžu ti popsat detailně jeho pinďoura!“
„Adélo, no tak to by snad stačilo, ne? Jsi úplně hnusná a nechutná!“ Josefa se zmocnil vztek.
„Ale ano, nevím, kdo všechno ví, ale já s Radkou určitě, že máš na…, no pod předkožkou na žaludu, že máš flek. Jak Gorbačov na čele, tak ty máš flek na žaludu. Blbý místo na znamínko, nebo ten, no, oheň, ale máš! A nelži. Alespoň teď nelži!“ Adéla s vítězným úsměvem pátrala v obličejích – co jako oni na to.
„Tak teď už toho mám dost. Adélo, vypadni odtud! Slyšíš?! Okamžitě si sbal věci a vypadni, nebo ti něco udělám!“ Radka náhle změnila postoj a zdálo se, že jediným protivníkem se v tu chvíli stává jen Adéla.
„Pepa žádnýho Gorbačova dole nemá! Přece vím, co mám doma! Bůh ví, s kým to vlastně ta blbka chrápe. S mým Pepou teda ne.“ V hlase Radky bylo cítit uvolnění. Už Josefovi věřila, že Adéla si kdoví proč jen a jen vymýšlí. Adéla v tu ránu neví, co si má myslet.
Atmosféra houstne. Je cítit, že některým introvertům je hra už nepříjemná, už by uvítali konec. Ale pravidla jsou pravidla a v téhle partě se pravidla ctí. A co hráč Josef, kterého jsem tak neurvale vytrhl z kolektivu spoluhráčů, jak bude odpovídat dál. Pravdivě? Napadne jej vůbec přemýšlet o sobě mimo horizont běžných odpovědí? Věřme, že napadne. Ale budou jeho odpovědi pravdivé? Budou poctivé, bude ke spoluhráčům upřímný? A chce být upřímný sám k sobě? Možná by mluvil pravdu, kdyby mezi spoluhráči nebyla jeho manželka, nebo jeho nadřízený, nebo jeho tajná platonická láska. Existuje tolik „objektivních“ překážek proč nebýt zrovna v tomhle kolektivu upřímný, proč lhát.
Josef horečně přemýšlí. Kolo odpovědí spoluhráčů již obešlo stůl, teď je na řadě Adéla a po ní už položí krk na špalek on. A zase padne, teď už dotěrná otázka: „Josefe Klabáčku, kdo jsi?“ Co všechno jsi ochoten na sebe prásknout? Co víš, že nikdy, NIKDY A NIKOMU A ANI ZA NIC neřekneš? Anebo teď povíš něco, co vůbec není pravda. Protože teď jste už tři kola na půdě odpovědí, které, mimo jakoukoli pochybnost, nejsou zřejmé. Už jste vyčerpali odpovědi ověřitelné. Teď se otázka dere do duše, do srdce, do svědomí. Už víme, že jsi manžel. Ale jsi milující manžel? Jsi věrný manžel? Jsi chytrý? Pozor! Chytrý není totéž jako vychytralý. Hloupý, nebo jen naivní? Josefe, Josefe!!! Vzpamatuj se a odpověz konečně, řekni to podstatné: Kdo jsi? Chceme vědět, co si o sobě myslíš, jak se ceníš, jak vidíš své místo mezi námi. A možná, že překvapíš nejen nás, ale i sám sebe.
Už jste si někdy zkusili položit tuto otázku desetkrát, dvacetkrát za sebou a pokoušeli se vstoupit do sebe z nečekaných konců? Ne? Tak to zkuste. Něco jiného je to takříkajíc nanečisto doma a jako u maturitní zkoušky je to potom ve hře v kolektivu, který má až moc dobré uši. A inspirativně se náhle vynoří v osmičce hráčů třeba dva sebevrazi, kteří na otázku, kdo jsi?, otevřou nečekaně, k úžasu všech přítomných hráčů, svou skříň kostlivců. Jako právě teď!
Adéla, která zrovna o sobě mluví, je ta, co je zamilovaná. Miluje už dlouho Josefa, a to už od loňska, kdy se na podobné hromadné akci spolu vyspali.
„Víte, jak jste tenkrát šli všichni na túru k Nýznerovským vodopádům a na Smrk. Já se vymluvila, že mě bolí hlava a Pepa měl lehký výron na noze. Tak to odpoledne se to stalo. Od té doby se příležitostně setkáváme, milujeme a je to čím dál lepší. Nemyslím už na nic a na nikoho jiného. Radko, promiň, ale já nemůžu jinak! Ano, když mám říct, kdo jsem - tak tedy jsem milenka zamilovaná tady do Pepíčka!“ Adéla se otočila k Josefovi, který okamžitě zapomněl pracně formulovanou odpověď na zákeřnou otázku, která se k němu právě blížila. Teď už je ale vše totálně jinak.
„Ježiši, Adélo, co to plácáš za nesmysly? Už nic nepij, ty už máš dost! Ta hra je od toho, aby se říkala pravda, a ty hnusně lžeš! Končím!“ Josef rozčíleně vstává od stolu. Vrhá rozpačitý pohled na konsternovanou manželku, zuřivý na Adélu. Ještě znovu hlasitě odmítá její přiznání, že s ním kdy co měla.
Adéla vypila pár decinek červeného. Při kuřáckých pauzách venku na terase u ní zaregistrovali všímaví jedinci i pár panáků citrusové becherovky. No co, tak moc opilá zase není. Ostatně ve víně je, mimo zbytků špuntu, taky pravda. Ona, kdo ví čí vinou rozvedená, se teď pochechtává. Nevíme, zda nezneužila hru k vyřizování nějakých nevyřízených účtů. Hra je přerušená. Chlapi šli čůrat, z kapes tahají cigára, vesměs mlčí, akorát si říkají navzájem o oheň. Dámy na terase (Majka, Vladěna, Zdislava alias Zdisa), rozdrbávají nejnovější novinu ze všech.
Majka: „Tý bláho, tak Pepek Adélu píchá, jó?“
Vladěna: „No, já bych se nedivila.“ Zdisa: „Já si myslím, holky, že to bude kec. Rozumíte? To bude něco k té hře. Přece by nepráskla Pepu, zvláště když by fakt byl tak dobrej v posteli, jak říká, že? A Radku znám. Ta ji, to mně věřte, odstřelí. A ona ji zná taky, tak proč by s tím, kdyby to byla pravda, lezla takto blbě ven? Nechápu.“ Vladěna: „Ví ještě některá z nás, jak je dobrej v posteli?“ „Jestli to chceš vědět, tak mu dej,“ pokusila se o fór Majka. „Bacha! Radka de!“
Najednou je ticho. Radka, Josefova manželka, je pořádně rozhořčená. Bodejť by ne, taky dveřmi od terasy hlasitě práskla, až sklo zařinčelo.
„Holky, je tu ještě někde ta flaška?“
Radka je „malý pivo“. Měří sto šedesát dva cenťáků, ale jinak má figuru. To se musí nechat. Bruneta, vlasy samá kudrlinka a i když je prťavá, je ji, jak by chlapi řekli, za co chytit. A tím není myšleno slovo.
„Myslíš toho ferneta?“
„Jo. Nebo je tu ještě něco jinýho, hořce černýho? Ten mně teda hnul žlučí! Grázl. Máš oheň, Majko?“
Majka bere zapalovač ležící u popelníku na stolku a připaluje Radce mentolku. Další dvě cigára se k ohýnku přidávají. Radka dlouze natahuje kouř, chvíli jej nechá huntovat své plíce a pak pomalu vypouští šedavý oblak do údolí, ten se mísí s kouřem prošlým jinými plícními kanálky a jako by tam hořelo, se pomalu plazivě rozpouští v ovzduší.
V této malé, čtyřčlenné partičce kuřaček momentálně chybí jen Adéla. Ta zůstala sedět uvnitř chaty u stolu. Sedí tam sama. Martin, partner Vlaďky, postává u krbu v koutě, ladí kytaru, která asi naladit nejde, protože její mechanikou kroutí už pár minut. Anebo to neumí. V každém případě jsou v místnosti jen oni dva.
Kam šli kluci z WC nacházejícího se ve dvoře, to nevíme. Venku už je vlastně tma. Lampa na terase svítí, ale její jas po pár metrech bledne a dveře od záchodů už tonou ve tmě. Světlo nad vchodem ještě nikdo nerozsvítil.
Josef se náhle objevuje na schodech vedoucích ze dvora na terasu. Kuřačkám však nevěnuje ani pohled a vchází dovnitř. Martin ještě pořád tahá struny sem a tam nad pražci nástroje. V několika polohách mu akordy neladí a on neví proč.
„Marťo,“ Josef se obrací na ladiče, „můžeš nás, prosím tě, na chvíli nechat?“ ptá se a naznačuje rukou, aby vypadl.
„Jasně.“ Martin staví kytaru do kouta a mizí za holkami.
„Dík.“
Adéla je blondýnka. Bez tří centimetrů atakuje svou výškou metr osmdesát. Své ladné centimetry proháněla několik let po přehlídkových molech. Letní šatky, spodní prádlo, plavky a tak. Před třemi roky absolvovala nezbytný chirurgický zákrok. Nepříliš povedená jizva se jí táhla šikmo přes břicho, od žaludku až k podbřišku. S módními přehlídkami byl konec. A to si myslela, že ji čeká ještě deset let skvělé kariéry. New York, Paříž, Řím. Místo toho půl roku depresí, zklidňujících tabletek, rad psychologa a kamarádek. Nakonec se smířila s mizerně placenou pozicí asistentky ředitele v centrále nevelké cestovní agentury.
A pak se jednou, když zaskakovala za kolegyni u zákaznického pultu, setkala s Radkou. Ta zrovna vyřizovala dovolenou v Chorvatsku. Obě se znaly z lavic střední školy – ekonomky. Další zákazník zrovna nečekal, a tak mohly prohodit více než jen pár slov. No, a tam Radka Adélu pozvala do party jezdící občas na víkendové pobyty, vždy na nějakou chatu. Obyčejně se na akcích objevili jedinci opačného pohlaví bez partnera a naskýtala se tak skvělá příležitost k navázání vztahu. Několikrát v minulosti už to vyšlo a parta tenhle fakt brala s automatickou samozřejmostí. Pokud si pamatovali, tak se ještě nikdy v historii party nestalo, že by si nesvobodné páry navzájem lezly do postelí.
Adéla na občasné výjezdy dorazila párkrát. Tenkrát, když ji přivedla Radka, byl členem party Aleš a taky Ondra, oba bez partnerek, a tak si Radka myslela, že by se některý s kamarádů mohl chytit na háček.
Adéla rozhodně měla šanci. Jenže takřka z víkendu na víkend se stalo, že oba kluci přestali jezdit. Aleš zmizel pracovně v cizině a Ondru ulovila nějaká stíhačka, která o trávení volného času měla docela jiné mínění. Pravidelně se scházela parta čítající sedm párů. Někdy se sešli všichni, jindy okupovalo chalupu jen devět osob. Čtyři dvojice a Adéla. Upřímně – diví se někdo, že poklidnost v téhle skupině dostala nečekaný „direkt“? Nediví, že? Byla to jen a jen otázka času a příležitosti.
„Adélo! Co to má znamenat?!“ Josef, v obličeji celý brunátný, totálně psychicky rozhozený má trhavé nekoordinované pohyby rukou. „No, co!? Tak jsem to práskla. Už je po všem. Teď vědí všichni, jak to je. Je na tom něco špatnýho, že tě miluju, že spolu spíme? Řekni, je?“ Adéla nasadila zarputile uraženecký výraz toho, kdo dle pravidel hry neřekl nic jiného než pravdu a teď je nejhorší ze všech.
„Pustit si hubu na špacír před touhle bandou by byla pitomost, i kdyby to byla tisíckrát pravda, ale tohle… to je prostě moc! Dyť víš, že my dva jsme se spolu ani… kruci Adélo, jak můžeš tak hnusně lhát?“
Jožka, pohodář a flegmatik v tom nejlepším smyslu slova, těžce sedl na židli na vzdálenějším konci stolu. Uchopil do prstů tužku a začal jejím koncem ťukat nesmyslný telegrafický vzkaz, jakoby volal kamsi o pomoc. Vůbec nic nechápal. Radku měl a má rád, pravda, občas se pohádají, vesměs kvůli úplným kravinám, ale nikdy by ji nepodvedl. Neuměl si představit, že by kvůli nějaké blbé avantýře o ni přišel a s ní nejspíše i o milovanou osmiletou dceru Kateřinu.
Teď byl veřejně nařčen z podvodu, co z podvodu, z dlouhodobého mileneckého vztahu a to v rámci hry na pravdu. „Hovno pravda! Lež jako věž!“
„Běž na terasu mezi ně, omluv se laskavě a řekni, že sis to všechno z blbé srandy vymyslela, jinak…“
„No! Jinak co?! Ty ubožáku! Chrápeš se mnou, jen ti ta tvoje čůza sleze z očí, slintáš blahem, slibuješ a teď mám jít a tvrdit že není pravda něco co je? Ty ses úplně zbláznil!“ Adéla byla vždycky velmi přímočará a servítky si před nikým nebrala. Má vyřídilku, jen co je pravda a na podporu svých argumentů už i dříve neváhala vytáhnout jakýkoliv kalibr. Po pravdě jí bylo jedno, kolik škody svým netaktním jednáním nadělá. Zatím, alespoň v téhle partě, šlo vždy jen o drobnosti, ale všichni věděli, že za milou a krásnou fasádou se ukrývá dračice, se kterou není radno laškovat. Klidně se pro vás rozdá, čas nešetří, ale jedna faleš, jeden nechtěný podraz a hned byla jako tajfun.
Josef nevěděl, co říct. Najednou před ním stála úplně cizí, nepřátelská osoba, která ohrožuje jeho život. Z pevného stromu dělá hromádku třísek. Snad to Radka pochopí, že tahle podrazačka si na ně vymyslela tuhle hnusnou lež. Jen to musím nějak dokázat. Jožkův mozek šrotil naplno.
„Tak hele, ty sráči, já jdu za nima ven. Já jim všem řeknu jak to je a že si nevymýšlím. Pojď, jedeme v tom oba!“ Adéla se rázně zvedla a vykročila k terase. Josef se zvedl taky a s obavou, jaké další extempore spustí tahle nebezpečná dáma před ostatními účastníky téhle vskutku mimořádně nepovedené akce.
Adéla rázně, Josef jako spráskaný pes, se ocitli u postávajícího hloučku kuřáků, který rázem ztichl.
„Tak copak jste si špitali, cukroušci?“ Radka se obrátila k Adéle, „když jsi byla tenkrát ve sračkách, chtěla jsem ti pomoct, ale že mě takhle hnusně podrazíš, to jsem netušila!“
„Radko! Prosím tě poslouchej, to je fakt všechno jeden velký nesmysl. Všechno si, fakt, nevím proč, vymyslela. Přísahám, že jsem s ní nikdy, nikdy nic neměl. Tenkrát, jak jsem nešel na túru, jsem si jí ani nevšiml, bylo mi blbě a celou dobu jsem prospal u nás na pokoji. Jestli tenkrát s někým byla, tak se mnou ne - přísahám!“ Josef zvedl hlas, mával rozčíleně rukama a rejdil očima z jedné na druhou.
„Co lžeš?!“ Do Adély vlétl čert. „Nechtěla jsem to vytahovat, ale když nedáte jinak, tak já si nemůžu pomoct. Radko, je mi líto, že to takhle dopadlo. To on mi slibuje už půl roku, že se s tebou rozvede, že ti to konečně řekne. Teď zapírá jak může, ale já ti nejnázorněji a tady přede všema dokážu, že jsem s ním spala. Že ho znám. Můžu ti popsat detailně jeho pinďoura!“
„Adélo, no tak to by snad stačilo, ne? Jsi úplně hnusná a nechutná!“ Josefa se zmocnil vztek.
„Ale ano, nevím, kdo všechno ví, ale já s Radkou určitě, že máš na…, no pod předkožkou na žaludu, že máš flek. Jak Gorbačov na čele, tak ty máš flek na žaludu. Blbý místo na znamínko, nebo ten, no, oheň, ale máš! A nelži. Alespoň teď nelži!“ Adéla s vítězným úsměvem pátrala v obličejích – co jako oni na to.
„Tak teď už toho mám dost. Adélo, vypadni odtud! Slyšíš?! Okamžitě si sbal věci a vypadni, nebo ti něco udělám!“ Radka náhle změnila postoj a zdálo se, že jediným protivníkem se v tu chvíli stává jen Adéla.
„Pepa žádnýho Gorbačova dole nemá! Přece vím, co mám doma! Bůh ví, s kým to vlastně ta blbka chrápe. S mým Pepou teda ne.“ V hlase Radky bylo cítit uvolnění. Už Josefovi věřila, že Adéla si kdoví proč jen a jen vymýšlí. Adéla v tu ránu neví, co si má myslet.
(„Co by ještě Radka chtěla za důkaz! Přece vím, co jsem měla… Tak jo. S touhle partou definitivně končím. A Pepánek, ten farizej, ten mi může bejt taky ukradenej.“)
Jen pár centimetrů od nich v zakřiveném prostoru čtvrté dimenze se docela nepěkně zakabonil obličej profesora Dallkina. Odhlédl od optigralu, díky kterému měl terasu jako na dlani, obrátil se ke své asistentce Leně a zklamaně pronesl: „Už jsem myslel, že náš dvojník je vysazen do jejich prostředí dokonale. Myslel jsem, že jsme nic nepokazili. Mozek, svaly, vše dokonalé jako originál. Doufal jsem, že se dozvíme, jak budou dále jednat ta směšná stvoření, pod tlakem takových banálních situací, jaké jsme je donutili rozehrát, ale pokus selhal. A to prosím pěkně kvůli takové pitomosti, ne pitomosti, kvůli takové nedbalosti, jako je nedokonalé skenování genitálií toho… Jak se jmenuje?“ obrátil se profesor na Lenu.
„Josef. Taky mu říkají Jožko nebo Pepo. Josef Klabáček. A v zaměstnání mu říkají Klaboň, Klaboni sem, Klaboni tam, tak já pane profesore nevím, které z těch jmen je přesně správné“.
„A to je ta chyba! To jsme celý my! Experimentujeme tady s umísťováním klonů, dvojníků do třetí dimenze, vychytáme všechno včetně sex-appealu a výdrže toho našeho Josefa v posteli, ale neumíme rozlousknout, proč má jeden tolik jmen. Pak se nemůžu divit, že nám na jeho penisu unikne Gorbačovův flek!“
„A kdo to je, pane profesore, ten Gorbačov?“
„Ale…“ mávl rukou rezignovaně profesor Dallkin, „takovej jeden z jejich dějin. Teda z jejich, ale, to už je dnes jedno.“
A já, který vám tohle všechno vyprávím, typický představitel třetí dimenze, si příště dám pozor při hře, KDO JSI? Takové upřímné pravdy, které by nás měly očišťovat, nám můžou bez ohledu na klony, pěkně zpackat život.
Jen pár centimetrů od nich v zakřiveném prostoru čtvrté dimenze se docela nepěkně zakabonil obličej profesora Dallkina. Odhlédl od optigralu, díky kterému měl terasu jako na dlani, obrátil se ke své asistentce Leně a zklamaně pronesl: „Už jsem myslel, že náš dvojník je vysazen do jejich prostředí dokonale. Myslel jsem, že jsme nic nepokazili. Mozek, svaly, vše dokonalé jako originál. Doufal jsem, že se dozvíme, jak budou dále jednat ta směšná stvoření, pod tlakem takových banálních situací, jaké jsme je donutili rozehrát, ale pokus selhal. A to prosím pěkně kvůli takové pitomosti, ne pitomosti, kvůli takové nedbalosti, jako je nedokonalé skenování genitálií toho… Jak se jmenuje?“ obrátil se profesor na Lenu.
„Josef. Taky mu říkají Jožko nebo Pepo. Josef Klabáček. A v zaměstnání mu říkají Klaboň, Klaboni sem, Klaboni tam, tak já pane profesore nevím, které z těch jmen je přesně správné“.
„A to je ta chyba! To jsme celý my! Experimentujeme tady s umísťováním klonů, dvojníků do třetí dimenze, vychytáme všechno včetně sex-appealu a výdrže toho našeho Josefa v posteli, ale neumíme rozlousknout, proč má jeden tolik jmen. Pak se nemůžu divit, že nám na jeho penisu unikne Gorbačovův flek!“
„A kdo to je, pane profesore, ten Gorbačov?“
„Ale…“ mávl rukou rezignovaně profesor Dallkin, „takovej jeden z jejich dějin. Teda z jejich, ale, to už je dnes jedno.“
A já, který vám tohle všechno vyprávím, typický představitel třetí dimenze, si příště dám pozor při hře, KDO JSI? Takové upřímné pravdy, které by nás měly očišťovat, nám můžou bez ohledu na klony, pěkně zpackat život.
