A je to tady zas! To jsem si mohl myslet! Už mě zase bude vláčet ven. Ale já nechcííí... Venku je počasí, že by tam psa nevyhnal. Ale on jo. Jemu je všechno fuk. Když se potřebuje nalejt, tak proč zrovna, když venku tak leje?
Vždycky, když se chytne s paničkou a dojdou mu argumenty, tak hned: „Azore, pojď. Jdeme pryč!“ Narazí si na hlavu svou umolousanou čepici, sebere z věšáku vodítko a už hvízdá. Ach jo! Když si představím tu cestu. Samej rigol, teď plnejch bláta a ledový vody. On má aspoň pršiplášť a dlouhý nohy. Ale já? Než dojdeme k tý jeho oblíbený putyce, budu na tom hůř, než kdejakej toulavej čokl.
„No jo, jen se nezblázni.Vždyť už jdu!“ Pomaloučku a nerad opouštím teploučký pelech a ohlížím se zpátky do kuchyně. Je tak vyhřátá, tak úžasně provoněná. S velikánkou ledničkou plnou nevýslovnejch dobrot. A jen kousek od ní je plotna, kde se před chviličkou panička tak slibně oháněla vařečkou. Jo, a taky v rohu je moje miska. Já trouba si tam nechal od večeře kousek. To už určitě nestihnu dožrat. On se dožral víc a hrozně spěchá... Pokouším se na paničku v poslední bláhové naději dělat ty svý psí oči. Většinou to funguje. Teď ale ne.
„Hele, až ti zase někdy ze stolu něco upadne na zem, tak si nemysli, že to budu po tobě uklízet,“ myslím si pomstychtivě, ale je to jen taková chabá záplata, která tonoucímu nepomůže. Panička máchá vařečkou pěkně vztekle a ječí: „Je si běžte!!! Oba dva!!! Zmizte mi z očí!“
Pán už bere za kliku a dveřmi to těch útulných prostor vtrhne vichr a s ním studená sprška. Jsme venku. Oba.
Brouzdám se za ním, chlupy na bříšku vytírám blátivé kaluže a na kuchyň mi už zbývá už jen bolestná vzpomínka.
Pán už bere za kliku a dveřmi to těch útulných prostor vtrhne vichr a s ním studená sprška. Jsme venku. Oba.
Brouzdám se za ním, chlupy na bříšku vytírám blátivé kaluže a na kuchyň mi už zbývá už jen bolestná vzpomínka.
