„No jasně, že to vím. A co jako má být. Chceš se snad se mnou vyspat?“
„No... chtěl bych. Asi. Ale ne hned. Nešla bys třeba na kafe?“
„Si se zbláznil, ne? Na to mám kámošky.“
„To jsi nikdy nešla na kafe s klukem? Jen tak? Normálka. Pokecat? Chtěl bych o tobě vědět víc.“
„Ty si teplej, že jo. Hele, teplouši mi nevadí, ale s ujetejma se nebavím.“
„Nejsem teplej, fakt. Líbí se mi holky, a ty se mi líbíš hodně.“
„Tak proč máš kolem toho ty kecy? Taky nevypadáš nejhůř, a i když, po pravdě, zrovna nejsi můj typ, zkusit bychom to spolu mohli. Co říkáš? Dám ti svoje číslo, a když budeš mít chuť a já zrovna čas, tak bychom to prubli.“
„Jo, slušná nabídka. Ale já si to takhle nepředstavuju. Víš, možná jsem romantik. Ale přece jen bych tě chtěl poznat blíž. Zajímalo by mě, co máš ráda, co děláš, o čem sníš. Vždyť já třeba zatím nevím, ani jak se jmenuješ a odkud jsi.“
„Si asi fakt nějakej magor. Sem Jana, jestli to tak strašně moc chceš vědět. A sem z Chebu. Stačí? A mám navíc moc hezký tělo. Sám jsi to přece řek, a říkaj mi to všichni. Tak co, napíšeš si to moje číslo?“
„Hm... teď jsem si všiml, že vlastně zase až tak krásná nejseš. Tak čau.“
