Prostě nedal jinak a nevylezl z pod pultu dřív, dokud nenašel. Pak mi vítězoslavně podal plánek města v mé mateřštině a samo sebou mě tím slušně šokoval.
Dobývání starého města Rhodos jsem už věnovala celé dva dny a dvě odpoledne. Mé nadšení nebere konce. Město je liduprázdné, domorodci jsou zalezlí doma, turisté tu ještě nejsou. Sem tam mi v pozdrav zatroubí zbloudilý skútr, jinde se obloukem vyhnu klubku lenošících koček. Toť jediný život v ulicích. Do některých ulic nezamířím vůbec – tehdy, když je tam kočiček víc, než se mi líbí. Budí ve mně ty šelmičky respekt.
Nevadí mi, že jsou rolety obchůdků a taveren zatažené, právě naopak. Mám jiné povyražení. Toulám se městem podle mapy křížem krážem a objevuju. Na pár stovkách čtverečních metrů se tady snoubí prvky z různých časových období a kultur. Skutečně mám povznášející pocit, že doslova cestuju v čase. Vzpomínky starověku vedle byzantských staveb, památky na tureckou temnou nadvládu vedle těch z rytířské éry. Mezitím zkusmo probleskují známky moderního života šestitisícového města.
Suma sumárum jsem našla deset kostelů z doby byzantské, základy chrámu z doby helénské, čtrnáct kostelů a menších kostelíků z doby rytířské, jednu synagogu, jeden hamam, sedm mešit a stejný počet minaretů plus dalších třicet sedm památek, na mapě označených číslem a barvičkou, ke které že době patří.
Všechny ty studny, věže, brány, knihovny, nemocnice, mlýny, sklady prachu, zájezdní hostince i zbytky opevnění stojí za to vidět. Jasně, kromě krásna jsem objevila i tmavé, stále se zužující uličky, ze kterých jsem rychle upalovala pryč. Stejně kvapem jsem opouštěla i vlhké, uklouzané průlezy v hradbách; nic pro mě, strašpytla. Někde byly domy podepřené trámy a za pootevřenými dveřmi byly k vidění propadlé stropy, zarostlá rumiště a… kočky. Nicméně i to je součástí jedinečné památky, zapsané na seznamu UNESCO. Strčila jsem nos úplně všude. Ještěže jsem si na tolik běhání prozřetelně zabalila do kufru k moři turistické boty.
Dobývání starého města Rhodos jsem už věnovala celé dva dny a dvě odpoledne. Mé nadšení nebere konce. Město je liduprázdné, domorodci jsou zalezlí doma, turisté tu ještě nejsou. Sem tam mi v pozdrav zatroubí zbloudilý skútr, jinde se obloukem vyhnu klubku lenošících koček. Toť jediný život v ulicích. Do některých ulic nezamířím vůbec – tehdy, když je tam kočiček víc, než se mi líbí. Budí ve mně ty šelmičky respekt.
Nevadí mi, že jsou rolety obchůdků a taveren zatažené, právě naopak. Mám jiné povyražení. Toulám se městem podle mapy křížem krážem a objevuju. Na pár stovkách čtverečních metrů se tady snoubí prvky z různých časových období a kultur. Skutečně mám povznášející pocit, že doslova cestuju v čase. Vzpomínky starověku vedle byzantských staveb, památky na tureckou temnou nadvládu vedle těch z rytířské éry. Mezitím zkusmo probleskují známky moderního života šestitisícového města.
Suma sumárum jsem našla deset kostelů z doby byzantské, základy chrámu z doby helénské, čtrnáct kostelů a menších kostelíků z doby rytířské, jednu synagogu, jeden hamam, sedm mešit a stejný počet minaretů plus dalších třicet sedm památek, na mapě označených číslem a barvičkou, ke které že době patří.
Všechny ty studny, věže, brány, knihovny, nemocnice, mlýny, sklady prachu, zájezdní hostince i zbytky opevnění stojí za to vidět. Jasně, kromě krásna jsem objevila i tmavé, stále se zužující uličky, ze kterých jsem rychle upalovala pryč. Stejně kvapem jsem opouštěla i vlhké, uklouzané průlezy v hradbách; nic pro mě, strašpytla. Někde byly domy podepřené trámy a za pootevřenými dveřmi byly k vidění propadlé stropy, zarostlá rumiště a… kočky. Nicméně i to je součástí jedinečné památky, zapsané na seznamu UNESCO. Strčila jsem nos úplně všude. Ještěže jsem si na tolik běhání prozřetelně zabalila do kufru k moři turistické boty.
Dnes jsem prošla dokonce čtyřkilometrový příkop mezi hradbami města a pěkně mi při tom vytrávilo, pomeranče v batohu už totiž dávno došly.
Au! Musela jsem se štípnout. Tedy není to sen. Odpřísáhla bych, že jsem tudy šla v posledních dnech už nejméně desetkrát a až dnes mi dali do cesty otevřené pekařství. Samo sebou má i vzácné zařízení jako je WC. Ta veřejná jsou ještě zavřená.
Au! Musela jsem se štípnout. Tedy není to sen. Odpřísáhla bych, že jsem tudy šla v posledních dnech už nejméně desetkrát a až dnes mi dali do cesty otevřené pekařství. Samo sebou má i vzácné zařízení jako je WC. Ta veřejná jsou ještě zavřená.
Hurá! Hned je mi lépe! Teď ještě doplnit cukry a zahnat žízeň.
V krámku se nabízí, co hrdlo ráčí, a zase pastva pro oči. Nevím, co objednat dřív. Pečivo slané, sladké, teplé, chlazené, vše vypadá lákavě. Už méně lákavé je množství kočiček čekajících na mě venku u stolečku. Jak mi to radili? Postříkej kočku vodou a dá ti pokoj? Připadám si jako Angelika ve zlověstném experimentu markýze de Sade. Desítky kočičích očí mě pozorují ze zídek a přilehlých stříšek. Já se jen modlím, aby se na mě nevrhly a za živa mě nesežraly
i s tím luxusně chutnajícím špenátovým závinem v ruce. Pro jistotu držím pet lahev v pohotovostní poloze a občas cáknu. Zabírá to. Od dneška do paměti ukládám, že dobývání neznámých území je nebezpečné a někdy jde i o život, stejně v historii jako dnes.
