Chlapec vystřelil z domu, jako by mu za patami hořelo. Oči měl rudé od potlačovaného pláče a krátké kalhoty v rozkroku mokré. Běžel do altánu v zahradě.
Byla tam. Seděla klidně na lavici a čekala na něj jako vždy. Zabořil tvář do měkkého teplého těla a přerývaně dýchal. Vdechoval její vůni a klid. S ní se cítil v bezpečí. Přitiskl se ještě silněji, jako by tak mohl vymazat vzpomínku, která ho ovládala a pohlcovala.Nebyla první, ani poslední, ale vždy stejná. Pokaždé nakonec utekl za ní, aby mu pomohla zapomenout.
Tentokrát to bylo jiné. Vzpomínka se ne a ne pustit.
Živě vnímal, jak mu známé ženské ruce rozepínaly kalhoty a pak ho donutily ohnout se přes židli. Ty ruce, které ho častěji trestaly, než hladily. Vlastně ho nehladily skoro nikdy.
Až někde hluboko uvnitř břicha pociťoval horkou bolest, když se její ruka potkala s jeho tělem. Intenzivní plesknutí. Znovu a znovu. Opět prožíval pocit viny a studu jako ve chvíli, kdy to nevydržel a po nohách mu začalo stékat něco teplého.
V hlavě slyšel neosobní chladný hlas: „Ukliď to po sobě. A doufám, že příště se to nebude opakovat.“
Za zavřenýma očima byl stále uvězněný v tom prožitku. Rty měl pevně sevřené, ruce tiskl k tělu a zatínal v pěst tak silně, až mu dlaněmi projela ostrá bolest.
Uvolnil sevření, otevřel oči a uvědomil si, že se kočička v jeho náručí přestala hýbat. Tělem mu proběhla vlna strachu.
Představil si matčinu tvář. Bude další výprask.
Už v pěti letech poznal, že láska bolí i zabíjí.
