Můj děda se v roce 1920 plavil ze Singapuru do italského Terstu skoro tři měsíce. Mě čeká dvanáctihodinový let v opačném směru největším dopravním letadlem na světě. Cestuji z Frankfurtu byznys třídou vzdušného dvoupatrového kolosu A380. Absolutní luxus. Usedám do prostorného křesla, které se na noc promění v postel, a otvírám dědův skoro sto let starý válečný deník se zažloutlými řádky.
Vladivostoku jsme
odjížděli narychlo. Vypluli jsme o silvestrovské noci z roku 1919 na 1920,
když na východ dorazila revoluce. Naši ruští velitelé z námořní akademie,
co se angažovali proti bolševikům, se totiž začali bát, že je rudí nahází do
moře. Dohodli jsme, že jim budeme dělat během plavby nádeníky a oni nás za to
vyučí námořnickému řemeslu, abychom se dřív dostali domů. Trochu jsme opravili dvě
ztrouchnivělé bárky z rusko-japonské války, které tu hnily na vodě od roku
1905. Ta naše se jmenovala něco jako Doprdele Maru (všechny japonské lodě mají
v názvu koncovky Maru, což znamená loď). My jsme ji překřtili na Orla.
Kapitán Kyticin předpokládal, že bolševické stráže, co hlídají přístav, se na
Silvestra opijí, tudíž za svítání by se nám mohlo podařit utéci. Číhali jsme na
vhodný okamžik celou noc, až konečně nad ránem prolámal cestu zamrzlým přístavem
ledoborec a my jsme se vydali na širé moře. (Curuga, Japonsko, 18. února 1920)
Legenda o Merlionovi
Letušky společnosti
Singapure Airlines, která mě na cestu pozvala, se stále usmívají a nosí vybraná
jídla, zatímco studuji singapurského průvodce. Zjisťuji, že se asijskému
ostrovnímu státu říká Lví Město, přestože tu nikdy žádní lvi nežili. Může za to
nějaký dávný sumatránský princ si popletl krále zvířat s tygrem, kterého
zahlédl v džungli. A pak tu mají legendárního Merliona s hlavou lva a
tělem ryby, co vystoupil z moře, aby zachránil Singapur před pustošivou
bouří. Dnes je Merlion symbolem ostrova a jeho obrovské sochy zdobí město snad
na každém rohu.
Vytahuji počítač, v němž mám naskenované stařičké
pohlednice a
maličkaté fotografie, které děda posílal domů ze své válečné pouti. Při
zvětšení přede mnou v detailech ožívá dávno zapomenutý svět – Singapur
jako tradiční koloniální město.
Na nábřeží Collyer Quay jezdí pod dřevěnými balkóny noblesních domů koňské drožky. Pod obloukovitými arkádami se podél moře procházejí dámy s širokými klobouky. Doprovázejí je pánové v tropických helmách. Britští gentlemani v bílých oblecích vystupují z kočáru před hotelem Raffles.
Na rohu ulic
Bras Basah Road a Beach Road jsou vidět ve zdobných vikýřích zatažené žaluzie podkrovních pokojíků.
V jednom z nich sedí můj dědeček a čte knihu. Jednou mi říkal, že
s sebou vozil všude Kiplinga, který právě v hotelu Raffles na konci
19. století – stejně jako spisovatel Conrad – nějaký čas pobýval.
Když zakotví v cizím
přístavu loď bez registrace, je automaticky považována za pirátskou. A to se
stalo v Singapuru i nám. Celníci naši chatrnou kocábku zabavili, kapitán Kyticin
zmizel a my jsme se museli spojit s naším singapurským konzulem, aby nám
pomohl. Byl to příjemný chlapík, ženatý s Japonkou a jmenovaný ještě za
Franze Josefa. Hned nám řekl: „Pojďte k nám, musíme vás ošatit, protože
jako šupáci tady nemůžete vystupovat. Tady musí mít každý Evropan bílé šaty,
helmu proti horku a musí se stravovat v nejlepším hotelu. My vám to
všechno zajistíme, než pojedou z Vladivostoku americké transporty a ty vás
naberou.“A hned poslal krejčího, co nám ušil bílé tropické šaty. Chodíme povinně
na obědy do největšího hotelu Raffles, vyjíždíme na výlety do džungle nebo se
toulám po trzích a po přístavu, kde je spousta žebravých rybářů s věčně
nataženou rukou.
Singapur, 20. května 1920
Loď na střeše tří věží
Opravdovou
džungli už v Singapuru nenajdete. Jen umělou ve vstupních halách hotelů,
atriích obchodních domů či kolem umělé hory pod poklopem v Gardens by the
Bay, kde je džungle schovaná pod kopulemi staveb, nazvaných Flower dom a Forest
Cloud. Singapur je totiž výhradně městský stát s mnoha parky, ale bez
divoké přírody. Z ostrova se stala bohatá země, vyhlášené centrum obchodu,
kde každá světová banka má své zastoupení.
Otvírám
dveře pokoje hotelu Ritz Carlton a žasnu. Přímo z postele se mohu dívat obrovským
proskleným oknem na novodobý symbol Singapuru, který mořského lva Merliona
zcela zastínil. Zátoce Marina Bay už dva roky kraluje originální mrakodrap
izraelsko-kanadského architekta Moshe Safdiea. Na tři mohutné pilíře hotelových
věží s pětapadesáti patry posadil loď. Ve výšce
Nakládám
se do vany s vířivkou a přes zrcadlové osmihranné okno pozoruji celý Downtown
– zářící hradbu singapurských mrakodrapů nad řekou Kallang. Šplhají se do
závratných výšek a nedají se ani spočítat. Mezi nimi se jako perly lesknou
„drobnější“ architektonické skvosty. Muzeum vědy a výtvarného umění připomíná
bílý lotosový květ. Dvě stříbrné kapky představují divadelní centrum Esplanade.
A v parku u moře vidím železné stromy. V koruně nejvyššího z nich se
nad zahradami vznáší vyhlídková restaurace Super strom – Super Tree. O den
později už v ní ve čtyřicetimetrové výšce večeříme…
„Tady
bylo ještě před pár lety moře,“ vysvětluje majitel Michael Ma, který vypadá
jako slavný asijský herec Jackie Chan. Vypráví svůj „singapurský sen“ o tom,
jak vyrůstal v Kambodži, Rudí Kmérové povraždili část jeho rodiny, pak s otcem
uprchl do Austrálie a před deseti lety přijel se dvěma tisíci dolarů do Lvího
Města. Dnes mu patří několik luxusních restaurací. Nejen Super Strom, ale třeba
i Merlion na menším ostrově Sentosa, kam jezdí kabinová lanovka pes záliv. Je
to místo s největší koncentrací zábavních parků a kasin… Takové asijské
Las Vegas! Dřív se prý to místo jmenovalo Ostrov smrti.
Ostrov
duchů
Na kolorovaných pohlednicích ze Singapuru, které děda v roce 1920 posílal
domů, ostrov Sentosa nikde není... Ani mořský lev Merlion. Zato na rubu
jednoho z kolorovaných obrázků je napsáno:
„Jednou
jsme si udělali výlet na Ostrov duchů, kam vozí odsouzence k smrti. Popraví
je a hned zakopají. My jsme o tom nic nevěděli a vypravili se tam zapůjčenou
šalupou. Zatímco jsme na ostrově klopýtali mezi želvami a divili se, proč ze
země tu a tam čouhá lidský hnát, v přístavu se shromáždil dav čumilů,
kteří chtěli vědět, jak to s námi dopadne. Říkalo se totiž, že kdo na
ostrov vstoupí, je okamžitě synem smrti. Buď ho zahubí duchové nebo rozhněvaný
Merlion, případně rozzuřená policie. Ale nám se nic nestalo, ani strážníci se
nás vůbec neodvážili obtěžovat, protože jsme gentlemani v bílých šatech…“
Žádní
gentlemani v bílých šatech a tropických helmách zrovna před hotelem
Raffles z koňských povozů nevystupují. Naopak je tu mnoho pánů
v černých oblecích s luxusními auty a ještě luxusnějšími partnerkami.
Slavný
hotel, pojmenovaný po zakladateli Singapuru – Siru Stamfordovi Rafflesovi, byl
v roce 1887 postaven přímo na břehu moře. Teď stařičká Beach Road protíná
centrum města. Podobně jako Holanďané i Singapurci si rozšiřují své teritorium.
Zjišťuji, že právě tam, kde dřív kotvily lodě, se dnes nachází loď úplně jiná –
ta létající na třech vysokých pětapadesátipatrových nohách. Procházím podél řeky
Kallang, kde zůstaly před hradbou mrakodrapů koloniální uličky, vedoucí
k Čínské čtvrtí. Navštívila jsem tam muzeum Chinatown Heritage Centre, kde
vystavují pár starých fotografií. Jednu jsem jim tam nechala. Na ní sedí uprostřed
pokoje krátce střižený vojáček.
Nad stolem visí petrolejová lampa, u kovové
postele vykukuje truhla na oblečení a na okenním rámu je nedopitý čajový
hrníček. Mladík má nohu přes nohu a zaujatě čte knihu. Její název se už nikdy
nikdo nedozví. Ale já tuším, že to byl nejspíš Kiplingův Mauglí…
