Odvážím se zeptat po dokončení poslední fáze našeho výstupu, kdy už za sebou nohy jen vláčím a posouzení krásy hor přenechávám obdivovatelům líbivých pohlednic.
„Ale co tě nemá beruško, máme teprve dvanáct hodin. Já bych to viděl ještě na jednu ferratu. No neškleb se mi tady. To přece musíš uznat, že tenhle pohled je k nezaplacení.“
Němě přikývnu a znovu si slíbím, že mě příště už nezlanaří.
„A to ještě počkej, co uvidíš tam nahoře. To bude hotovej ráj. Přece nebudeme baby. Zvedej se, na zevlování nemáme čas. My objevujeme. Válet se můžeš na hotelu s dalšíma turistickejma ovcema.“
Znovu přikývnu a líně se zvedám. Nesmím dát najevo, že toužím po tom, se někde stádovitě povalovat. Jinak by mi naordinoval další výkonnostní kúru.
Kontrolka na tátově vysílačce začne rytmicky poblikávat. Někdo se nám snaží dovolat. Slastně se znovu posadím. Vyhýbám se kolemjdoucím vyčerpaným troskám a vychutnávám další volno.
„Tak pro dnešek končíme. Musíme rychle dolu. Blíží se nějaká buřina.“
Vzbudí mě táta z mikrospánku.
„Ale nebuď smutná. Zítra si zopakujme.“
