„Že by Milada uvařila?“ zamyslel se když si vzpomněl na první večer když přišla k němu na přespání, ale bolestivě si popálila ruku když chtěla udělat čaj. Nikdy jí neviděl vařit, ale možná jí podceňoval.
„Ahoj, zlatí,“ zvolal Václav na Miladu když pověsil kabát a rychle se těšil na to co vytváří. „ta vůně je tak neodolatelná.“ Přišel do kuchyně a viděl Miladu jak stojí u plotny a smaží zeleninu s masem. Nic neřekla jen se usmála. Vypadal krásně, měla stejný šaty jako co měli na prvním rande. Václava to překvapilo.“ Copak máme dneska nějakou speciální událost? Nebo si něco provedla“ ďábelsky se pousmál a očima nemohl odtrhnout od jejího těla. Milada se jen pochychtla a snažila se získat talíře z vysokých skříněk. Václav se od stolu snažil vidět co má dneska pod sukní. Než, ale mohl zjistit co dneska na něho ještě čeká uslyšel zabouchnutí od dveří a hlasité vzdechnutí.
„No, Václave, to neuvěříš, jaký to byl dneska děs. Taková otravná kráva to byla. Jenom kvůli pitomý reklamaci žehličky. Jednou z té práce skončím na psychárně, to mi věř,“ nadával někdo v chodbě bytu.
Václav se zvedl když si uvědomil, že ta osoba je Milada. Podíval se znovu na Miladu v kuchyni a zpátky ke dveřím. Absolutně zmaten. Milada přišla z předsíně do kuchyně: „No, neke, ty si dneska uvařila…“
Zastavila se, když viděla sebe v kuchyni. Podívala se na Václava co jen nevěřícně přecházel očima mezi dvěma Miladami. Milada v šatech se jen začala usmívat.
Když v tom druhá na ní vyjekla: „Jako vážně? Takhle hluboko si klesl, jo?“ Přišla k ní, aby byla tváří tvář.
Václav nevěděl, jestli blouzní či je to pravda, co vidí.
„Vy nemáte respekt pro nic." Nadzvedla jí sukni a viděla, že má prádlo, co jí koupil Václav k Vánocům. „Jsi pěkná mimozemská čůza, takhle špinavě hrát.“
Milada v šatech konečně promluvila: „Ale no tak... Neber vše tak vážně. Moje kolonie mě poslala, ať rychle seženu lidské semeno pro experiment. Pak si ho můžete nechat,“ usmála se a dělala, jako by nic nebyl problém. „Stejně koho zajímá lidská rasa. Pokud ho chcete ještě studovat, fajn, ale my půjdeme o sluneční soustavu dál.“
„Počkat o co tady jde, proč jste dvě jaký semeno, sluneční soustava... co??“ vyhrkl ze sebe Václav, co nic nechápal a doufal v nějaký blesk z nebe, co mu vše objasní.
Milada, co přišla z práce, se otočila k Václavovi: „Asi jsem ti něco, ale já... no já. jsem víš,“ hrála si s prsty, když se snažila najít ta správná slova.
Milada v šatech nakonec vyhrkla z netrpělivostí: „Jsme mimozemšťané, ty hlupáčku.“ A stále se sladce usmívala.
Byl pochmurný večer pracovního dne. A život obchodníka se změnil a již nebude takový jaký byl. Život a svět se bude měnit a snažit se mít svět stejný jaký byl je bláhový sen.
