„Tak tě tam nevzali, pitomci,“ zvedl táta oči od papíru, který držel v obou rukách, a podíval se na mě.
Asi poprvé v životě mi došlo, že jsem v něčem neuspěla. V něčem, co můj táta považoval za důležité. Byla jsem ve třetí třídě a zkoušela se dostat na výběrovou jazykovou základní školu. Psal se rok 1983 a normalizace byla v plném proudu, a tak táta nezapomněl zmínit: „Je mi jasný, že tam mají vyhrazená místa pro ty svoje papalášský mazánky!“ mávnul rukou s papírem směrem k oknu, a tak jsem na chvíli zahlédla proti sluníčku na zezlátlém dokumentu obrysy písmenek.
Pomalu se zase otočil na mě a v očích měl ten odhodlaný výraz buldoka, zakousnutého do prvotřídní šunky: „Já ti garantuju,“ píchnul ukazováčkem do vzduchu směrem ke mně, „že až budeš vycházet základku, tak budeš mluvit německy mnohem líp než oni!“
Tak jsem začala chodit dvakrát týdně na němčinu a táta pilně sháněl německé kamarády, ke kterým bych mohla jet na prázdniny, byla takzvaně vhozena do vody a zcela obklopena cizím jazykem se v něm naučila plavat.
Nakonec se, asi o rok později, naskytla příležitost vycestovat, a to rovnou do pro nás tehdy mnohem zajímavější části Německa, té západní.
V létě nás totiž navštívila kamarádka z Düsseldorfu, která usoudila, že už umím německy říct, že mě bolí hlava a břicho a že mám žízeň, takže už nejsem sama sobě nebezpečná, a pozvala mě tím oficiálním zvacím dopisem, který byl tehdy k takové návštěvě potřeba.
Táta zařídil vše potřebné, a že toho nebylo zrovna málo: devizový příslib, výjezdní doložku, různá razítka a souhlasy od školy přes domovní správu až k lampárně hlavního nádraží, kde i poslední žárovka vlevo nahoře musela souhlasit s tím, že já, dvanáctiletý žabák, vycestuji.
Po všech těchto hodinách stání ve frontách, žadonění a klanění se lidem, kterým byste dnes ani nechtěli podat ruku, jsem dostala oficiální povolení vycestovat na ubohých sedm dní.
Táta byl zase úplně bez sebe vzteky. „Co si ty kreténi myslej, že se asi tak za sedm dní naučíš z jazyka?!“ Pak se uklidnil a zosnoval geniální plán, který jsem ale musela zrealizovat já.
Jedním z důsledků toho plánu byl ještě větší stres z již tak dostatečně stresující situace kontroly na hranicích. Zkoprněle jsem koukala z okna vlaku. Všude vojáci se samopaly, nastoupili i se psy, všechno prohlíželi, a kam nedosáhli pouhým okem, tam se podívali podivnou soustavou zrcadel. Naštěstí vynechali osobní prohlídku, měla jsem totiž v takové kapsičce na krku dva dopisy od táty, které nesměli najít. Jeden pro kamarádku a jeden pro tátovu známou ze studií, která se do Německa vdala, a kterou jsem měla kontaktovat.
Když vystoupili a vlak se konečně pohnul, stres trochu opadl. Jeli jsme velmi pomalu a míjeli ty strašidelné ploty; nejprve takový normální, jako měla naše babi okolo zahrady, pak jeden vyšší a pak dva nejvyšší, ostnaté, nahoře zahnuté jako ten hák, co na něj ve filmu pro pamětníky pověsili Jánošíka. Ty byly od sebe odděleny pásem pečlivě uhrabaného písku, na kterém se tyčily v přesných intervalech takové posedy s lovci, ty ale nebyly na vysokou zvěř, ale na lidi.
Nějak podvědomě jsem tušila, že někteří z „lovců“ by na mě zamířili a úplně bez zaváhání stiskli spoušť …Úplně mě zamrazilo za krkem a instinktivně jsem se otřepala…brrrr… Vtom už vlak začal zrychlovat, a já věděla, že první část plánu se podařila – dopisy už jsem přes hranice dostala. Teď už zbývá jen provést tu druhou, mnohem obtížnější část….
