Hořce lituji. Ale vše jsem si zavinil sám. Měl jsem přece jen dát na varování, že dům, který hodlám koupit, je prokletý.
Takové úsměvné báchorky! Strašení malých dětí a bázlivců, ale na mě tohle nikdy neplatilo. Cena byla více než slušná, tak proč nekoupit. A adresa také není úplně špatná. Tentokrát jsem však našeptávačům naslouchat měl. Neměl jsem ten dům kupovat.Čím je dům prokletý? Je plný hlodavců. Objevili se jen pár dnů po zabydlení. Sem tam nějaká myš, to by bylo k přežití. Myš se objeví dříve či později v každém domě na venkově, příroda je příroda a každý venkovan to tak také chápe a je s tím smířen. Položí pastičky, pořídí kočku, zanadává si, když se myš objeví v kuchyni či jinde a obvykle se mu podaří nechtěného vetřelce vypudit.
V posledním domě číslo popisné 10 v ulici U Křížku je však vše jinak. Nejen myši, ale i potkani, hraboši a bůhví co ještě z množství druhů. Netuším, co je tolik přitahuje, ale prostě jich je od sklepa až po půdu plno. K nesnesení.
Začal jsem s jejich likvidací stejně, jako by začal každý. Koupil jsem dvacet pastí. Takových těch klasických. Dřevěné prkýnko, na něm kovová pružina, zadržující v pohotovostním stavu smrtonosný rám. Pochutina nastražená jako lákadlo na opačné straně prkénka na plošince, která i při mírném tlaku, jaký vznikne, když se myš pokusí sežrat návnadu, uvolní pružinu a ta uvede do pohybu rám. Myš pak nemá sebemenší šanci. Tedy až na myši v domě číslo deset...
Ani jediná z instalovaných pastí nesplnila očekávání. Přitom ve všech bylo to nejlepší, co spižírna nabízela a také dala. A dala špek, oříšky, čokoládu a také ovesné vločky. I ty jim prý chutnají. Všechny laskominky během dvou dnů z pastí zmizely. Nesklapla ale ani jediná. Nechápu. Tři náhodně vybrané jsem vzal a zašel k sousedovi. „Pěkné odpoledne, pane Kosíku. Mám k vám prosbu.“
„Dobrý, dobrý. No, o co de?“
„O myši. Nemůžu se těch potvor zbavit. Nalíčil jsem na ně pasti, ale návnady sežraly, aniž se jediná chytla. Tak bych rád, kdybyste tady ty tři vyzkoušel, jestli jsou funkční. Pomůžete?“
„Žádný problém. My doma sice myši nemáme, ale vzadu ve stodole je jich habaděj. Tam by to šlo,“ slíbil soused a vzal si mé pasti s tím, že se mám za dva dny stavit a půjdeme se kouknout. A světe div se! Hned druhý den pasti vzorně sklaply a ve všech také uvízly dle očekávání šedí hlodavci. Už to mě mělo varovat, ale nevarovalo. Náhoda, usoudil jsem.
Dobrá, když nezabraly klasické pastičky, vyzkoušíme takové ty živolovné pasti. Myši a potkani nalezou za potravou do klecí a už se nedostanou ven. Živolovná klec není žádná levná záležitost. Jedna přijde na takových čtyři sta korun minimálně. Já jich potřebuji víc, alespoň pět, a to už jsou hnedle dva tisíce a výsledek předem nezaručený. Fakt mě ty potvory začaly cuchat nervy. Dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěl. Do klecí nevlezl ani jeden hlodavec. Ani jeden jediný!
„Tak je postřílej!“ radil mi se smíchem jeden u stolu v šenku. „Vzduchovka by měla stačit. Pravda, zabere to víc času, to seš stále jak na čekané, ale výsledek by se měl dostavit. A ony ty potvory si o nebezpečí řeknou a určitě se dříve nebo později stáhnou, odtáhnou jinam, to mi věř!“ říkal, když smíchy slzel po vyslechnutí mých lamentací.
„A ty máš tu zkušenost?“ V mém hlase byla naděje.
„To si piš!“ potvrdil mi a poněkud zvážněl.
No tak jo, řekl jsem si.
Ne, že bych neuměl střílet, ale během týdne na lovu jsem střelbou poškodil podlahu, omítku, zničil dva hrníčky, myš však ani jednu. Tudy cesta evidentně nevedla.
Jako další logické řešení se nabízel jed. Brouzdal jsem internetem, poslouchal zasvěcené rady hospodských štamgastů, zašel jsem do obchodu s příslušným sortimentem, a nakonec zvolil dva druhy údajně toho nejlepšího hlodavčího granulovaného papáníčka, které mělo zaručeně rychle a účinně zabrat. Píšou tak do sedmi, deseti dnů. Nezabralo. Hlodavčí armáda se těchto dobrot ani netknula. Nevím, kdo jim vyzvonil, že tahle strava by mohla být jejich poslední. Jed nezabral.
Pochopil jsem, že už od okamžiku střeleckých pokusů se jedná o válečný stav. V první řadě musím těm potvorám vytvořit nepřátelské prostředí. Musím pořádně uklidit, zamezit jejich možnosti dostat se snadno k potravinám a minimalizovat možnosti úkrytu v prostorách bytu. Samozřejmě mám na mysli úkryty vhodné pro tu nesnesitelnou verbež.
Nadřel jsem se, co budu povídat. Není v domě plocha, která by nebyla vydezinfikovaná, na kanálové výpusti se objevila hustá mříž. Pak jsem znovu nastražil potravinový mls, do kterého jsem vpravil antikoagulant, což je chemická nástraha, která způsobí vnitřní krvácení a posléze smrt. Tedy jak komu. Hlodavcům na adrese U Křížku 10 se nestalo nic. Jen má šrajtofle opět zchudla. Naopak, přibylo mi šedin a beznaděje. Návraty domů se stávaly den ode dne větší noční můrou.
Dobrá, rozhodl jsem se pro zvuk. Elektronický odpuzovač se zvukem o vysoké frekvenci, který je hlodavcům nepříjemný. Nevím jak kdo, ale já bych v místě s dlouhotrvajícím nesnesitelným zvukem nejspíš dlouho nevydržel, asi bych se honem pakoval. Ten zvuk jsem sice neslyšel, ale přesto jsem v době, kdy byl odpuzovač zapnutý, špatně spal. Takže zase nic. Jak říkám, varování nelhala. Ten dům je vážně prokletý!
Kočka. Jasně, že kočka by mohla výrazně pomoci a spíše koček více než jen jedna. Ale jejich masívnímu nasazení brání má prudká alergie na kočičí srst. Takže ani tudy cesta nevede. Nakonec, kdo ví, jak by to s kočkami dopadlo, ještě by zadávili hlodavci kočky než naopak, říkal jsem si. A tak nakonec zvítězilo, dle mého, poslední možné řešení, které se mi zdálo jako smysluplné a hlavně účinné. Řešení, na které jsem přišel sám, a nabízelo se vlastně od prvopočátku.
Pečlivě jsem utěsnil všechna okna, dveře, vypnul ventilaci a přívod elektřiny vůbec. Pak jsem pustil plyn. Všechny kohouty na plné pecky. Zavřel jsem za sebou a s očekáváním dobrých výsledků jsem odešel do hospody na pivo. Dal jsem si těch piv pět a tři panáky k tomu. A určitě jsem je nepil na zdraví těch potvor. To víte, stres je stres a alkohol jej alespoň částečně eliminuje. Po dvou hodinách jsem vyrazil zpět k domovu. Přece není boha, aby tohle nezabralo!
Začal jsem s jejich likvidací stejně, jako by začal každý. Koupil jsem dvacet pastí. Takových těch klasických. Dřevěné prkýnko, na něm kovová pružina, zadržující v pohotovostním stavu smrtonosný rám. Pochutina nastražená jako lákadlo na opačné straně prkénka na plošince, která i při mírném tlaku, jaký vznikne, když se myš pokusí sežrat návnadu, uvolní pružinu a ta uvede do pohybu rám. Myš pak nemá sebemenší šanci. Tedy až na myši v domě číslo deset...
Ani jediná z instalovaných pastí nesplnila očekávání. Přitom ve všech bylo to nejlepší, co spižírna nabízela a také dala. A dala špek, oříšky, čokoládu a také ovesné vločky. I ty jim prý chutnají. Všechny laskominky během dvou dnů z pastí zmizely. Nesklapla ale ani jediná. Nechápu. Tři náhodně vybrané jsem vzal a zašel k sousedovi. „Pěkné odpoledne, pane Kosíku. Mám k vám prosbu.“
„Dobrý, dobrý. No, o co de?“
„O myši. Nemůžu se těch potvor zbavit. Nalíčil jsem na ně pasti, ale návnady sežraly, aniž se jediná chytla. Tak bych rád, kdybyste tady ty tři vyzkoušel, jestli jsou funkční. Pomůžete?“
„Žádný problém. My doma sice myši nemáme, ale vzadu ve stodole je jich habaděj. Tam by to šlo,“ slíbil soused a vzal si mé pasti s tím, že se mám za dva dny stavit a půjdeme se kouknout. A světe div se! Hned druhý den pasti vzorně sklaply a ve všech také uvízly dle očekávání šedí hlodavci. Už to mě mělo varovat, ale nevarovalo. Náhoda, usoudil jsem.
Dobrá, když nezabraly klasické pastičky, vyzkoušíme takové ty živolovné pasti. Myši a potkani nalezou za potravou do klecí a už se nedostanou ven. Živolovná klec není žádná levná záležitost. Jedna přijde na takových čtyři sta korun minimálně. Já jich potřebuji víc, alespoň pět, a to už jsou hnedle dva tisíce a výsledek předem nezaručený. Fakt mě ty potvory začaly cuchat nervy. Dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěl. Do klecí nevlezl ani jeden hlodavec. Ani jeden jediný!
„Tak je postřílej!“ radil mi se smíchem jeden u stolu v šenku. „Vzduchovka by měla stačit. Pravda, zabere to víc času, to seš stále jak na čekané, ale výsledek by se měl dostavit. A ony ty potvory si o nebezpečí řeknou a určitě se dříve nebo později stáhnou, odtáhnou jinam, to mi věř!“ říkal, když smíchy slzel po vyslechnutí mých lamentací.
„A ty máš tu zkušenost?“ V mém hlase byla naděje.
„To si piš!“ potvrdil mi a poněkud zvážněl.
No tak jo, řekl jsem si.
Ne, že bych neuměl střílet, ale během týdne na lovu jsem střelbou poškodil podlahu, omítku, zničil dva hrníčky, myš však ani jednu. Tudy cesta evidentně nevedla.
Jako další logické řešení se nabízel jed. Brouzdal jsem internetem, poslouchal zasvěcené rady hospodských štamgastů, zašel jsem do obchodu s příslušným sortimentem, a nakonec zvolil dva druhy údajně toho nejlepšího hlodavčího granulovaného papáníčka, které mělo zaručeně rychle a účinně zabrat. Píšou tak do sedmi, deseti dnů. Nezabralo. Hlodavčí armáda se těchto dobrot ani netknula. Nevím, kdo jim vyzvonil, že tahle strava by mohla být jejich poslední. Jed nezabral.
Pochopil jsem, že už od okamžiku střeleckých pokusů se jedná o válečný stav. V první řadě musím těm potvorám vytvořit nepřátelské prostředí. Musím pořádně uklidit, zamezit jejich možnosti dostat se snadno k potravinám a minimalizovat možnosti úkrytu v prostorách bytu. Samozřejmě mám na mysli úkryty vhodné pro tu nesnesitelnou verbež.
Nadřel jsem se, co budu povídat. Není v domě plocha, která by nebyla vydezinfikovaná, na kanálové výpusti se objevila hustá mříž. Pak jsem znovu nastražil potravinový mls, do kterého jsem vpravil antikoagulant, což je chemická nástraha, která způsobí vnitřní krvácení a posléze smrt. Tedy jak komu. Hlodavcům na adrese U Křížku 10 se nestalo nic. Jen má šrajtofle opět zchudla. Naopak, přibylo mi šedin a beznaděje. Návraty domů se stávaly den ode dne větší noční můrou.
Dobrá, rozhodl jsem se pro zvuk. Elektronický odpuzovač se zvukem o vysoké frekvenci, který je hlodavcům nepříjemný. Nevím jak kdo, ale já bych v místě s dlouhotrvajícím nesnesitelným zvukem nejspíš dlouho nevydržel, asi bych se honem pakoval. Ten zvuk jsem sice neslyšel, ale přesto jsem v době, kdy byl odpuzovač zapnutý, špatně spal. Takže zase nic. Jak říkám, varování nelhala. Ten dům je vážně prokletý!
Kočka. Jasně, že kočka by mohla výrazně pomoci a spíše koček více než jen jedna. Ale jejich masívnímu nasazení brání má prudká alergie na kočičí srst. Takže ani tudy cesta nevede. Nakonec, kdo ví, jak by to s kočkami dopadlo, ještě by zadávili hlodavci kočky než naopak, říkal jsem si. A tak nakonec zvítězilo, dle mého, poslední možné řešení, které se mi zdálo jako smysluplné a hlavně účinné. Řešení, na které jsem přišel sám, a nabízelo se vlastně od prvopočátku.
Pečlivě jsem utěsnil všechna okna, dveře, vypnul ventilaci a přívod elektřiny vůbec. Pak jsem pustil plyn. Všechny kohouty na plné pecky. Zavřel jsem za sebou a s očekáváním dobrých výsledků jsem odešel do hospody na pivo. Dal jsem si těch piv pět a tři panáky k tomu. A určitě jsem je nepil na zdraví těch potvor. To víte, stres je stres a alkohol jej alespoň částečně eliminuje. Po dvou hodinách jsem vyrazil zpět k domovu. Přece není boha, aby tohle nezabralo!
Plynem naplněný dům, to musí zabrat!
Otevřel jsem dveře. Plyn čpěl skutečně všude. Ještě venku jsem se mocně nadechl a běžel do kuchyně. Zavřel jsem kohouty, otevřel okna v bytě a vstupní dveře nechal dokořán, aby vznikl průvan a plyn důkladně vyvětral. Teprve po nějaké době, kdy jsem čekal na zápraží, jsem pustil do rozvodné sítě proud. Bylo by vskutku nemilé spolu s hlodavci nakonec blbou chybou zlikvidovat i dům, že.
Otevřel jsem dveře. Plyn čpěl skutečně všude. Ještě venku jsem se mocně nadechl a běžel do kuchyně. Zavřel jsem kohouty, otevřel okna v bytě a vstupní dveře nechal dokořán, aby vznikl průvan a plyn důkladně vyvětral. Teprve po nějaké době, kdy jsem čekal na zápraží, jsem pustil do rozvodné sítě proud. Bylo by vskutku nemilé spolu s hlodavci nakonec blbou chybou zlikvidovat i dům, že.
Bylo k jedenácté hodině večer. Jistý, že plyn je ten tam, rozsvítil jsem a první, co jsem uviděl, bylo několik těch potvor ležících bezvládně na podlaze. Na chodbě i v kuchyni. Zajásal jsem a vítězoslavně vykřikl. Padla na mě úlevná únava. Konečně! Svině jedny hnusné! Dlouhotrvající bezvýsledné úsilí završené skvělým výsledkem mě donutilo otevřít ledničku a nalít si ještě jednoho oslavného panáka. Uklidím mrtvolky ráno, vyhodnotil jsem svůj lehce potácivý stav a zamířil do ložnice.
Tam, na lůžku vedle mého, v manželské posteli ležela má manželka.
„Bolí mě hlava. Půjdu si dnes brzo lehnout a vezmu si prášek na spaní,“ říkala v podvečer. Teď už nejevila známky života. Prostě jsem v té zoufalé snaze zlikvidovat armádu hlodavců plynem na svou choť úplně zapomněl!
Sedím ve vězeňské cele a hořce lituji.
Prokletý dům číslo 10 v ulici U Křížku je na prodej!
Tam, na lůžku vedle mého, v manželské posteli ležela má manželka.
„Bolí mě hlava. Půjdu si dnes brzo lehnout a vezmu si prášek na spaní,“ říkala v podvečer. Teď už nejevila známky života. Prostě jsem v té zoufalé snaze zlikvidovat armádu hlodavců plynem na svou choť úplně zapomněl!
Sedím ve vězeňské cele a hořce lituji.
Prokletý dům číslo 10 v ulici U Křížku je na prodej!
