Týdenní dovolená, která mě ponaučila a zároveň ovlivnila mé další cesty. Už se vám to také stalo?
Když se řekne Gruzie, předpokládám, že většina lidí vidí krásnou nedotčenou přírodu, vyčnívající hory a možná i nějaké nebezpečí. Ten, kdo mě zná, ví, že jsem vášnivý cestovatel a vyhledávám místa, která jsou méně turistická a vyzařují své kouzlo. Pro někoho mohou být tato místa neznámá, nelákává a riziková. I pro mě je bezpečí důležité, a proto by mě ani ve snu nenapadlo to, co se mi mohlo stát.Moje cesty vypadají tak, že si sbalím batoh, nastoupím do letadla, vystoupím v dané destinaci, sednu si do zapůjčeného auta a hurá za poznáním celé země. Mezitím někde zapomenu mikinu, nahánějí mě lapači turistů, dávám si ovocný nápoj s ledem, který by mi mohl uškodit, ale já to risknu. Možná je to trochu uspěchané, ale pro mě naplňující a zároveň mě to oddaluje od běžného života.
A takhle nějak začala i cesta po Gruzií. Naštěstí jsem tam nebyla sama, ale kryli mi záda moje dvě kamarádky a můj přítel. Země je opravdu nádherná, a proto jsme neustále chodili v přírodě a po horách. Nedotčenost této krajiny jsme poznávali i když jsme seděli v autě a vyhýbali jsme se krávám, ovcím či prasatům. Místní hlídači nás vítali při otevření dveří u auta a dělali nám doprovod po celý den. Pejsky mám ráda a díky tomu, jsme s nimi dokázali vycházet i když někdy vypadali hrozivě. Můj názor změnila procházka po jedné stráni, kde nebyl vůbec nikdo jen my a hory. To bylo však špatné mínění. Scházeli jsme z kopce dolů, užívali si nádherné výhledy a klid. Ten nám, ale přerušila místní tlupa psů půl kilometr od nás.
Vylíčím vám situaci: psy máme rádi, nikam neutíkáme, jsme v klidu a jdeme dál. Psi se blíží, štěkají jak o závod a my se stále snažíme udržovat v klidu. Horští hlídači nás doběhnou, obklíčí a nenechají nás být. Už si nemá cenu hrát na hrdiny a utíkáme…
Moment, který si nejvíce pamatuji je, když se otáčím a vidím, jak na moji kamarádku skáčou zezadu dva obři a snaží se ji nejspíš shodit na zem. Naštěstí i tento příběh má své zachránce. Nevím, kde se vzali, ale dva Gruzínci začali házet po psech kameny a díky tomu je od nás odehnali.
Byl to neuvěřitelný pocit, kdy nemůžete nic dělat a snažíte si zachránit život. Až zpětně si uvědomíte, že ta kamarádka to nemusela zvládnout, ale jste vděční za to, že jsou všichni v pořádku.
P.S. Na další cesty máme připravený pepřák.
