Doba je zvláštní. Plná chaosu a změn. Plná nejistoty. Aktivuje naše strachy. Spouští bolavá tlačítka, staré zasuté programy a módy přežití. Přináší spoustu únavy a emocionálních vln. Nahoru a dolů. Znovu a znovu. Po více než roce už je asi většině lidí jasné, že svět, jak jsme ho znali, skončil.
Věděla jsem to už tenkrát. Když to celé začalo. Když v Itálii vyhlásili první lockdown. A když jsem to řekla nahlas, připadala jsem si jako blázen. Tak jsem to přestala říkat. A začala hledat způsoby, jak se připravit na to, že ten svět, ve kterém jsem žila, pomalu odpluje do nenávratna. Někdy mi to jde líp a jindy hůř. Víc času to zatím bylo spíš hůř, než líp. A když přišlo zrovna líp, naivně jsem se ubezpečovala, že to prostě vyřeším a zvládnu. Velký úkol. Vyřešit „nevyřešitelné“. Posbírat svůj starý svět, který už není, a nacpat ho do nového, který ještě nemám. Teprve minulý týden, když jsem v noci stála po kotníky ve vodě ve své zaplavené kanceláři, mi konečně definitivně došlo, že musím prostě udělat skutečnou změnu. Že ta spousta vody mi jen přišla ukázat, co všechno musím pustit, aby mi bylo líp.
A tak jsem začala pouštět. Nejde to snadno. Nejde prostě jen tak všechno vzít a bez rozmýšlení vyhodit, i když někdy bych to nejraději udělala. Ale už vím, že pokud cokoliv pustím způsobem, se kterým vnitřně nesouzním, že jsem to doopravdy nepustila. Jen vytěsnila a uklidila na nejzazší místo svého vnitřního matrixu. Tak se to snažím dělat s maximální laskavostí a poctivostí sama k sobě. Bolí to. Hlavně proto, že se tak vystavuju velkému tlaku tam venku. Vždycky jsem se ho snažila ustát. Všechno zvládnout. A teď jsem v situaci, kdy nezvládám nic. Nic nezvládám tak, jak jsem si vnitřně nastavila, že to musím zvládat. A jak jsem to ukazovala světu venku. Takže si na to zvykl. A teď je to prostě fuč. A já se učím neskrývat, že právě nezvládám. Učím se tím procházet.
Tahle zvláštní doba mě paradoxně vede k tomu, že se učím důvěřovat. Sobě. Svému vnitřnímu vedení. Světu kolem mě. Tomu, co mě přesahuje. Hledám důvěru v to, že všechno je v pořádku tak, jak to právě je, ať je to jakkoliv nepochopitelné, znejisťující nebo bolestné. Důvěru v to, že v každém okamžiku je o mně „postaráno“ přesně tak, jak má být, a díky tomu se já o sebe v každé chvíli dokážu postarat právě tak, jak je třeba. Důvěru v to, že mít strach je v pořádku. Důvěru v to, že vždy najdu odvahu svým strachem projít.
Jenže v okamžiku, kdy ten strach zaklepe na dveře, je najednou důvěra ta tam. Když jsem dnes ty dveře otevřela, objevil se za nimi můj starý známý strach z opuštění.
Obelstil mé noční můry, hacknul zámky na bráně k mé Dark Side, z ničeho nic stál přede mnou a se svádivým výrazem ve tváři mě pevně objal a zašeptal mi do ucha: „Chyběl jsem vám drahá? Uděláme si báječný mejdan. Se mnou se budete cítit krásně opuštěná.“ Šlo mu to fakt skvěle, bylo vidět, že pod zámkem nezahálel a své dovednosti posunul opět na vyšší level. Tančil kolem mě jak toreador kolem býka na koridě, abych na něj nedosáhla, nemohla ho chytit pod krkem a poslat zpátky. Jenže já už jsem se taky něco naučila. Minimálně to, že je to můj strach. A nakonec musí udělat, co chci já. A tak jsem ho po celodenním vyčerpávajícím mejdanu poslala tam, kam patří. Nechtělo se mu.
Na rozloučenou se mi podíval dlouze do očí a řekl: „Vy víte drahá, že vás nikdy neopustím. Patříme k sobě. Zase se objevím a zase si to spolu užijeme.“ A byl pryč.
Často jen proto, abychom se necítili provinile, že opouštíme, nebo proto, abychom nebyli opuštěni, opouštíme jediného člověka, který je s námi pořád. Sebe. Opouštíme naše sny, touhy, opouštíme ty naše části, za které se stydíme, protože jsme přesvědčeni, že kdybychom je nechali uvidět, byli bychom zostuzeni, nepochopeni a opuštěni. Dáme přednost pocitu, že jsme součástí něčeho, před sebou samými. Dáme přednost fata morgáně, že nás někdo venku zachrání, před skutečným bezpečím, které prožíváme tehdy, když jsme v souladu sami se sebou a nemusíme se skrývat. Přestaneme ovládat svůj strach on ovládne nás.
Být člověkem je těžké. Být člověkem, který se chce vyznat v druhých lidech a ve světě kolem sebe, je ještě těžší. A být člověkem, který se chce vyznat sám v sobě, je nejtěžší ze všeho.
Od té doby, co se sama v sobě snažím vyznat, si čas od času představuji, že by bylo fajn být had. Narodí se z vejce, nemá mámu, ani tátu, není zatížen žádnými rodinnými traumaty. Hned po narození je plně soběstačný. Pokud tedy přežije. Nepotřebuje smečku, do které patří. Nepotřebuje uznání vlastní hodnoty. Nepotřebuje fyzický kontakt. Není ve vleku svých pocitů a nezmítají s ním emoce. Je had. Prostě jen je.
V příštím životě bych chtěla být písečná zmije... taky i proto, že mám ráda teplo.
A jaký had byste chtěli být vy?