Referát na téma: Začátek, prostředek a konec - napsala Kateřina Milfaitová

Psaní, ať už krátkých povídek, fejetonů, článků či knih, je řemeslem. Řemeslem se svými zákony, které si sami musíme dokonale osvojit a dostat pod kůži. Jak už tady od Dany víme, psaní se dá naučit právě jako každému řemeslu. Pojďme se tedy podívat na základ, který je vedle téma, stylu a talentu tím důležitým.
Naprosto zásadním pravidlem je struktura, kdy každé dílo musí mít začátek, prostředek a konec. Tyto zprvu banální zásady pojmenoval Aristoteles ve své Poetice po prostudování dramat, všech básní a eposů své doby. Po analýze děl si všiml právě těchto společných prvků, které dílo harmonicky spojují uvedením do děje, zápletkou a rozuzlením. Aristoteles navíc přikládá čtvrtou neviditelnou část a to: vědět proč jsme to psali a nechat tak čtenáře dojít k morálnímu ponaučení.
Ernest Hemingway strukturu popisuje třemi základními dimenzemi: teď, včera a zítra. Kdy teď představuje akci, včera znamená motiv a zítra následek akce. Neboli něco se právě odehrává na základě věci předešlé, což vyústí v následek. Jako čtvrtou dimenzí Hemingway uvádí čas, protože to nejlepší, co se v literatuře může povést, je okamžik změny. Nevysvětlil sice, co přesně toto znamená, ale podle Arnošta Lustiga je to právě zvrat, který nám napoví náš instinkt, když například v psaném dialogu chceme napsat ano, instinkt nás ale pobízí: A co by se stalo, kdy řekl ne?
Příběh si tak může žít svým vlastním životem a ač možná zprvu nevíme, proč to píšeme, ke konci už ale musíme mít jasno.
Každé psané dílo však musí respektovat proporce. Zatímco román snese delší popisy, krátká povídka musí být psána pečlivěji. Nejčastější začátečnickou chybou tak bývá vleklý úvod o zbytečných detailech popisu například jak jsme tam jeli“, namísto barvitého líčení akce. Příběh se musí stavět kámen po kameni, někdy je zapotřebí menší, někdy větší, někdy placatý, výsledkem bude logické vyústění tedy pevná zeď. Je proto důležité se naučit oživit postavy, plánovat alternativy, rozeznat sentiment a citovost. Pokud se dá příběh do špatné formy, je ztracen. Každá věta, každé slovo tak musí být ladnou hudbou pro uši, když něco neladí, zatahá to za ně. Tón a styl je totiž stejně důležitý, jako obsah. V případě, že se do příběhu vdechne duše, jak praví Hemingwaye, je vyhráno.
I přesto přese všechno, v literatuře však není místo pro tabu. A tak, i když je nutné znát a respektovat pravidla, právě v psaní je můžeme porušit, pokud se nám nehodí. Jestliže ale chceme pravidla porušovat, musíme je nejdříve ovládat!

Kateřina Milfaitová

Zdroj:
Emingerová Dana. Živel Lustig. Jak se píše kniha. 2011
Emingerová Dana. Kouzlo psaní knih. Pokračování knihy Živel Lustig