V blízkosti vyrostlo za více než devadesát let sídliště, nákupní centrum, výškové budovy…
Současníci tvrdohlavého domu byli nesčetněkrát přestaveni, opraveni, většina ležela v základech jiných stavení.
To ale nebyl případ činžáku Aloise Kosnara. Na místě svého narození se cítil být nepsaným pánem. Rekonstrukce nebyla téma hovoru Alois Kosnar byl mým pradědou. I když jsem ho tak nikdy nahlas neoslovila.
Před setkáním s ním, jsem si pokaždé nevědomky rozdrásala lůžka nehtů do krve.
„Dobrý den.“ Zamumlala jsem, když táta otevřel masité dveře a máma mě postrčila do potemnělého obýváku. Po špičkách jsem zanesla nedělní zákusky na kuchyňskou linku. A váhavě se za zvuku zpravodajství posadila do ušáku, přiškrcená všudypřítomným odérem stáří.
Alois Kosmar vždy počkal až se usadím, přerušil nekonečné sledování a uvěznil mě párem ledově modrých oči, stejného odstínu, jaký měla chrpa na fasádě.
„Jestlipak víš mladá dámo, co je s tebou špatně?“ A já si spěchala do koupelny učesat vlasy. Nikdy se mu nezdály, ani když jsem si je splácla vodou, nebo tátovým krémem na holení.
Všichni příbuzní byli z našeho strohého rozhovoru nadšení. Na nikoho jiného nepromluvil.
Naposledy jsem ho navštívila po mém prvním letním táboře. Kvůli vší invazi mi maminka ostříhala vlasy docela na krátko. Alois Kosnar mi sundal klobouk, pátravě prohlížel mou hlavu a věnoval mi poslední pronikavý pohled.
Zemřel společně s naším rituálem ještě téhož dne. V předvečer utajované rekonstrukce secesního domu.
To ale nebyl případ činžáku Aloise Kosnara. Na místě svého narození se cítil být nepsaným pánem. Rekonstrukce nebyla téma hovoru Alois Kosnar byl mým pradědou. I když jsem ho tak nikdy nahlas neoslovila.
Před setkáním s ním, jsem si pokaždé nevědomky rozdrásala lůžka nehtů do krve.
„Dobrý den.“ Zamumlala jsem, když táta otevřel masité dveře a máma mě postrčila do potemnělého obýváku. Po špičkách jsem zanesla nedělní zákusky na kuchyňskou linku. A váhavě se za zvuku zpravodajství posadila do ušáku, přiškrcená všudypřítomným odérem stáří.
Alois Kosmar vždy počkal až se usadím, přerušil nekonečné sledování a uvěznil mě párem ledově modrých oči, stejného odstínu, jaký měla chrpa na fasádě.
„Jestlipak víš mladá dámo, co je s tebou špatně?“ A já si spěchala do koupelny učesat vlasy. Nikdy se mu nezdály, ani když jsem si je splácla vodou, nebo tátovým krémem na holení.
Všichni příbuzní byli z našeho strohého rozhovoru nadšení. Na nikoho jiného nepromluvil.
Naposledy jsem ho navštívila po mém prvním letním táboře. Kvůli vší invazi mi maminka ostříhala vlasy docela na krátko. Alois Kosnar mi sundal klobouk, pátravě prohlížel mou hlavu a věnoval mi poslední pronikavý pohled.
Zemřel společně s naším rituálem ještě téhož dne. V předvečer utajované rekonstrukce secesního domu.
