– To jsem rád, že jsem tě tu našel. Už jsem si myslel, že si náš kronikář před sto lety ten pramen průzračné vody jen vymyslel.
– Ano, lidé na mě zapomněli. Je mi smutno, protože tu dlouho nikdo nebyl, aby se občerstvil mou vodou. Prýští ze samého nitra země a je chladivá a lahodná. Teď na mě ale není hezký pohled, jsem plná bahna a hladinu pro samé jehličí a listí není skoro vidět.
– A proto jsem přišel. Vyčistím tě, abys zase mohla osvěžit všechny, kdo tudy projdou.
– Opravdu bys to pro mě udělal? Za to bych ti byla neskonale vděčná.
– Víš, za sto let se přeci jen něco změnilo. Znovu jsme si uvědomili, jak je voda důležitá, a tak hledáme ztracené studánky a vracíme jim jejich bývalou krásu.
– Už se těším, až ze mě budou poutníci opět pít!
