„Už je doma, nebo ne?“
„Tak to nevím, ale něco červeného jsem na stromě viděla. Na zahradě jsem byla před chvílí, ale nemluvili jsme spolu. Tak nevím. Třeba se mi jen něco zdálo.“ Do koruny majestátného cedru je vidět jen trochu. On se tam hravě ztratí, ani nemusí chtít.
„Mně se tam nechce, mami. Je to vysoko. Nemohla bys mi to podepsat ty?“
„Ale jo, můžu. Ale tohle je dobrej trénink!“
„Tak já tam vylezu za chvíli, jen si vezmu šortky.“
Když se její kroky vzdalují z kuchyně do dětského pokoje, je slyšet cosi jako nespokojenost. Takové to mumlání jen tak pro sebe, ale i tak, aby ho někdo slyšel. „Tohle je fakt divný, takhle naše rodina.“
Slyšela jsem to dobře a i tak vím, že nás má ráda.
„Jak myslíš. Nezapomeň si tužku jako minule, jinak tam budeš muset lézt dvakrát.“
Terezka je se situací smířená a její ségra Klárka taky. Jejich vysportovaná postava dokazuje, že nepolezou poprvé.
„Chvilku si vydechnu a jdu tam“, říká Terka a bere do ruky mobil. Jako každej teeanager. Z chvilky bude určitě tak hodina, ale to nevadí.
„Tak já jdu mami, nechceš mu taky něco vzít?“
„Jo, možná beef jerky.“
„A to je jako co, zase?!“
„No takový to sušený hovězí maso. Zapomněl si ho.“
Terka dává balíček do kapsy, na zádech se jí houpe malej batoh s úkolama. Za chvíli ji vidím, jak se odráží od kmene stromu a pomalu leze nahoru do koruny. Není to tak každý den, ale před expedicí často.
Nejpodivnější člen naší rodiny je totiž zaručeně táta. V posteli spí málokdy. Mnohem raději má koruny stromů a když se připravuje na nějakou expedici, trénuje spaní v bivaku.
Náš skoro stoletý cedr na zahradě je k tomu ideální. Držet balanc ve větvích, to chce grif.