Vesmír se nade mnou přece jen smiloval - napsala Jaroslava Rymešová

Je ráno, ale už vedro. Vylézám z karavanu a čekám na Hanku. Kamarádku, s kterou jsme se vypravily na Elbu. Hanička je skvělá. Nekonfliktní, stále tak trochu jakoby mimo. Vědma, která se ráda ohání kyvadélky a snad pro každého má vždy dobrou radu, kterou jí našeptá prostřednictvím malého závaží na řetízku vesmír. Ale taky dáma každým coulem. Nemine jediný obchod s oblečením, aby se v něm hodiny neprobírala rozvěšenými hadříky a konečně narazila na ten pravý.
Hanka se pomaloučku loudá od umývárky, kartáček na zuby v ruce.
„Jaruš,“ volá z dálky. „Mluvila jsem s průvodkyní. Asi za 50 minut odplouvá loď na vyhlídkovou plavbu. Mají prý ještě několik volných míst. Nechceš jet?“
Zbytečná otázka. Jasně, že chci. Z toho neustálého povalování na pláži mám depku. „Hani, tak ale pohni. Do přístavu to máme skoro tři kiláky.“ Házím překotně do tašky pár věcí. Mobil jsem zrovna dala na nabíječku, hodinky jsem nechala ležet bůhví kde. Jo, ale mám tu tablet, na těch pár fotek to bude stačit. Plavky... ručník... Všechno mi padá z ruky. Zmatkuju. K přístavu skoro běžíme. Naše průvodkyně dorazila chvilku před námi. Na kole. Žertovně nám hrozí z paluby prstíkem.
„Dámy, pospěšte, odplouváme!“ S posledními zbytky dechu přeběhneme po můstku, který se za námi zvedá.
Přístavní městečko, první zastávka. „Máte tři hodiny“, informuje průvodkyně naši nevelkou výpravu. „Odplouváme přesně ve 12.00, tak buďte prosím přesní!“, a přitom se dívá významně na nás dvě. Já se dívám na tablet. Času fůra. Vyrážíme na obhlídku. Obchůdků s oblečením je i tady nepřeberně, a tak Hanička neomylně kormidluje od jednoho k druhému. Já v závěsu. Mrknu znovu na tablet. Je 11 hodin. Dobrý.
„Hele, Hani, ještě si můžeme zajít smočit nohy na pláž. Je od přístavu jen kousek...“
Osvěžené se usadíme na lavičku a pustíme se do broskví.
„Musí už být dost hodin, jak to, že tu ještě nikdo není?“ bleskne mi hlavou a vzdor vedru mi přejede po zádech mráz. A pak, určitě mi to vnukl sám vesmír, se prudce otočím k věžním hodinám za námi. 

Z otevřené pusy mi vypadne nakousnutá broskev. Na hodinách je za deset minut jedna. Chvíli na ty ručičky nevěřícně zírám. To přece není možné. A náhle přijde druhé vnuknutí: „Já blbka!!! Vždyť na tabletu mám ještě pořád zimní čas!!“
„Co budeme dělat?“, zeptá se Hanička vcelku nevzrušeně.
„Musíme někde najít policejní stanici. Snad se s nima domluvíme. Musíme zjistit, jak se dostaneme zpátky. A prosím tě, raději teď neřeš,, že jsme utratily skoro všechny prachy...“ 

Vyrážíme do liduprázdných ulic. Jsme na jihu, všichni tráví siestu. Proti nám se vynoří pár. Muž nese na ramenou maličkou holčičku. Ta něco brebentí, a když je míjíme, mám dojem, že jsem zaslechla: „Co říkáš...“ 

Opravdu? Slyšela jsem „ř“? Otáčím se, jsou už kus za námi. 

Zakřičím: „Dobrý den. Vy jste Češi???“ 

 Byli. Z Mělníka. Měli tu auto, vraceli se do kempu, který stejně jako náš byl na opačné straně ostrova. Ochotně nás naložili. Než jsme přejeli hory, vesele jsme se bavili naším průšvihem.
„Tak co, kde vás máme vyložit?“ zeptal se sympatický mladý otec. Úplně mi vyschlo v puse.
„Ty, Hani,“ obracím se na kamarádku. „Jak se to tam vlastně jmenuje“. 

Hanička své kyvadýlko nechala doma, a tak se jen zasněně usmála. „A víš, že taky nevím,“ pronesla tím nejklidnějším a nejnevinnějším hláskem. 

Ten mladý pár nedal ani mrknutím oka najevo, co si teď o nás doopravdy myslel.

„No, tak se teda projedeme po pobřeží, třeba vám svitne...“
Přece jen se nakonec nade mnou vesmír smiloval. Na rozcestníku zahlídnu Marina di Campo. Nadskočím na sedadle. 

„Tady to je,“ vyhrknu chraptivě. Vysadí nás u vchodu, odmítnou striktně všechny nabídky na odměnu, prý na tom nic není, a ještě nám na rozloučenou zamávají. Odměnu jsme nakonec dostaly my. Do konce pobytu si nás všichni dobírali.