V knihovně židovské obce byl tehdy knihovníkem pan Lomský. Bylo mu asi
osmdesát devět nebo devadesát osm. Senior, důstojného vzezření, vysoký člověk asketického vzhledu. Z lidí,
které jsem kdy viděla, připomínal nejvíc prince Philipa.
Nevěděla jsem, jak
se jmenuje, ale míjela jsem ho při pracovních pochůzkách po budově
radnice, tudíž zdravila, on odpovídal kývnutím a nepřítomným zrakem.
Jednou jsem pospíchala na jednání do 2. patra, on sestupoval po schodišti dolů, obrátil se ke mně a řekl: “To jsem rád, že vás potkávám, přijďte si pro tu knížku, co jste chtěla.” Protože jsem neměla čas, odpověděla, jsem jen, že spěchám a asi to nebylo pro mě. On se zatvářil překvapeně a přátelsky se na mě obrátil se sdělením, že bude, jako obvykle, v knihovně ve půjčovní hodiny tedy i později.
Po skončení schůzky jsem považovala za slušné panu Lomskému vysvětlit, že se asi spletl. Zašla jsem do knihovny, on mě se ke mně obrátil, jakoby mě znal a chtěl si popovídat.
Vysvětlila jsem mu, že jsem si žádnou knihu neobjednala. On se podíval jakoby skrze mě, řekl, že hůř vidí, ale že by se spletl, že to není možné, protože jsme o té knížce přeci mluvili. Najednou mi svitlo, že jsme si se sestrou možná podobné gesty nebo dikcí a povídám: “To bude asi omyl, třeba jste o té knížce mluvil s mou sestrou”.
Podíval se trochu nepřítomně jakoby do sebe a odtušil: ”Po tmě je každá kráva černá.”
Vypotácela z místnosti, a jen předtím zamumlala, že to sestře vyřídím, aby si mohla pro knížku přijít.
Jednou jsem pospíchala na jednání do 2. patra, on sestupoval po schodišti dolů, obrátil se ke mně a řekl: “To jsem rád, že vás potkávám, přijďte si pro tu knížku, co jste chtěla.” Protože jsem neměla čas, odpověděla, jsem jen, že spěchám a asi to nebylo pro mě. On se zatvářil překvapeně a přátelsky se na mě obrátil se sdělením, že bude, jako obvykle, v knihovně ve půjčovní hodiny tedy i později.
Po skončení schůzky jsem považovala za slušné panu Lomskému vysvětlit, že se asi spletl. Zašla jsem do knihovny, on mě se ke mně obrátil, jakoby mě znal a chtěl si popovídat.
Vysvětlila jsem mu, že jsem si žádnou knihu neobjednala. On se podíval jakoby skrze mě, řekl, že hůř vidí, ale že by se spletl, že to není možné, protože jsme o té knížce přeci mluvili. Najednou mi svitlo, že jsme si se sestrou možná podobné gesty nebo dikcí a povídám: “To bude asi omyl, třeba jste o té knížce mluvil s mou sestrou”.
Podíval se trochu nepřítomně jakoby do sebe a odtušil: ”Po tmě je každá kráva černá.”
Vypotácela z místnosti, a jen předtím zamumlala, že to sestře vyřídím, aby si mohla pro knížku přijít.