Dnešní počasí bylo nemilosrdné. Zvláště pak k dámám jejího vzezření. Oblečení se jí lepilo na rozložité tělo a ona závistivě sledovala koupaliště.
Dívky si užívaly letní parno v titěrných plavkách všech druhů a barev. A chlapci se mohli přetrhnout, aby získali alespoň náznak jejich pozornosti.
Jarmilina vstupenka na tuto sešlost už dávno pozbyla platnosti. Nezbývalo jí, než celé dny vysedávat v přehřátém kiosku a sledovat, jak je čas nemilosrdný.
„Dobrej, paní Vilmo.“ Jeden z výrostků se líně opřel o šrafovaný parapet a pobaveně sledoval, jak se Jarmila probouzí z polosnění.
„Dejte už s tím pokoj. Já nejsem žádná Vilma. Ta tu dělala uklízečku a skončila minulej rok. A vůbec, dneska už nic neprodávám. Jdeš pozdě, zavírám.“
„To je škoda, chtěl jsem vám udělat velkou tržbu.“ Významně se ní podíval. Ale Jarmila jen rezolutně zavrtěla hlavou. Došla před kiosek a stáhla mříž.
„Jestli už nic nechceš, tak jdi okounět někam jinam.“
„No, já jsem vám ještě chtěl říct, že vám to dneska moc sluší. I holky to říkaly, ale bály se vám to povědět. Musíte se víc usmívat, vždyť svět přece není tak strašnej, paní Vilmo.“
Mladý muž nechal v Jarmile rezonovat svůj proslov. Odcizil několik párátek z bufetového stolku a líně si vykračoval zpátky k bazénu.
Jarmila zamkla kiosek a šla domů.
V koutcích úst se jí probudil zapomenutý mladistvý úsměv.
