Babička Maruška, nebo spíše babička Baryková, jak jsme jí se ségrou jako malé říkaly podle huňatého psa Baryka, milovala zvířata. Za celý náš život nezměnila svůj kudrnatý krátký sestřih a snad ani svou oblíbenou silonovou zástěru. Nebyla babičkou z pohádek, spíše z filmů pro dospělé.
Babička, zprvu žijící v česko-německém pohraničí, měla čtyři děti. Jako malým jim zavřeli tátu – policejního důstojníka – za vlastizradu. Babička se tak vdala podruhé, tentokrát za kriminálníka, který pro změnu seděl za krádež. Časem, po pohřbu druhého ze čtyř manželů, si dělávala legraci, že když jí chlapi nepláchli do kriminálu, tak zemřeli. O notnou dávku adrenalinu se postaral i její bratr, když si po jeho emigraci na druhou stranu lesa vzala pod svá ochranná křídla i jeho tři ratolesti.Když všech sedm dětí vylétlo z hnízda, životem proškolená babička se přivdala na vesnický statek v jižních Čechách, kam jsme se sestrou s oblibou jezdily na prázdniny.
Babička byla svá a pro sprostá slova ze slovníku štamgastů čtvrté cenové kategorie nešla daleko. Každé ráno vyjížděla na opotřebené skládačce s bandaskou na řídítkách pro čerstvé mléko do sousedního kravína. Ne, že by jí snad záleželo na pravidelné dávce vápníku pro své vnučky. Bylo však nutné zkontrolovat 150kilového dědu na jeho směně, aby se náhodou nechtěl spustit s mladou zootechničkou. Chronická žárlivost ji poháněla nohy jak písty v motoru. Čas, za který se dokázala na vratkém kole i přes kopce vrátit, byl hoden času olympionika.
I přesto, že neskutečně žárlila, sama měla pro chlapy slabost. Byla živočišná a zájem o urostlé mužské samce vůbec netajila, a to ani v pokročilém věku. Tehdy jsem jí, jako pětasedmdesátileté, přivezla představit svého milého. Pohled na dvoumetrového urostlého kluka v bílém svetru, jak na dvoře přeskakuje slepičince, ji vrátil v čase do jejích mladých, bujarých let. Tvář se rozjasnila úsměvem a z očí jí šlehaly jiskry jak z dědovy brusky. Oficiality vůbec nevnímala, rovnou mého nápadníka plácla po zádech a pyšně zvolala: „Hochu, teda, já bejt mladší…!”
Společensky šokovaného chlapce s nechápavým výrazem mi přejedla výborným pečeným králíkem. Když mu večer ukazovala pečlivě vybraný pokoj na přespání, hrdě vše korunovala hláškou hodnou tetování: „Tak tady... tady se dobře šuká!”
