Dorazil domů, do vysněnýho domu na kraji lesa. Měl vlastně všechno, co chtěl. A neměl. Sral ho celej svět.
Na tohle vždycky pomáhalo vypadnout. Hned, jak to v garáži zadunělo, trochu pookřál. Helma, kalhoty, rukavice. Jedeme. Vyrazil na motorce na svý oblíbený místo. Klidnej kout, rozlehlý louky a výhledy do daleka. Sem jezdil praktikovat meditaci po svým. Utišit ten hlad. Ani nevěděl po čem. Jen věděl, že tam je. Myslel, že až dostaví ten dům, že zmizí. Ten hlad. Nezmizel.
Cestou ke starý třešni si všimnul, že tam někdo sedí. Byl zase skoro až nasranej. No, koukneme, kdo to tady je, řekl si v duchu.
Když přijel blíž, seděla tam holka, teda spíš paní, takovej drobek. Zavřený oči, tvář nastavenou ke slunci. Musela o něm vědět. Slyšela ho přijíždět. A trochu se usmála. Oči pořád na zámek. Vypnul motor a zaváhal. Na chvilku. Sundal helmu. Žádnej originální pozdrav ho nenapadnul. Obešel pomalu mlčky strom tak, aby ji líp viděl.
Byla vážně malinká. Na sobě šaty, u krku trochu rozepnutý. Když prošel kolem ní, zase se pousmála. Opřel se z druhé strany zády o strom, zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Pak ještě jednou a znovu. Chtěl vypustit z hlavy celej svět, ale nedokázal bejt v klidu.
Nešlo to. Před očima měl její zavřený oči, náznak úsměvu, štíhlej krk. Snažil se vybavit si, co letmo zahlídnul v rozepnutejch šatech. Tetování? Ne, to mu k ní nepasovalo. Vypadala křehce, ale zároveň v ní bylo něco znepokojivýho. Takovým tím způsobem, kterej provokuje k tomu, přijít na to, co to je.
Pomalu vstal a znovu obešel třešeň, aby si ji pořádně prohlídnul. Bylo to tetování.
Najednou promluvila: „Stíníte mi. Když už si mě chcete prohlédnout, co kdybyste si sedl vedle mě? Budete to mít zblízka.“
Otevřela oči a zpříma se na něj podívala. Díval se jí do očí a jedno věděl jistě – svět ho přestal srát, když mu do cesty poslal tuhle bludičku.
Foto: Pinterest
Dalších 6 dílů Bludičky najdete na webu Psaní podle Lustiga vždy ve středu, a to 15. 9., 22. 9., 29. 9., 6. 10., 13. 10. a 20. 10. 2021
