Seděla v kanceláři a snažila se z hlubin svého mozkového prázdna vydolovat aspoň jedno číslo. Ne, fakt ne. Dneska tu práci nedodělá. Měla pocit, že ji všechno zavalí, že už se snad ani nenadechne. Zaklapla notebook. Musí odtud pryč. Aspoň na chvíli musí pryč, nebo se z toho všeho zblázní. Čapla batoh, klíčky od auta a vyběhla ven.
Ani nevěděla, kam jede. Prostě jela z Prahy pryč a při první příležitosti sjela z dálnice. Dojela do nejbližší vesnice. Zastavila. Hospoda samozřejmě zavřená. Lockdown. Ušklíbla se. Už měla toho cirkusu plný zuby. Trvalo to moc dlouho. Ještě chvíli seděla v autě a pak se rychle rozhodla. Potřebuje na vzduch. Sice nevěděla, kde je, ale zabloudit se tady nedá. Prostě vyleze nahoru a trochu se rozhlídne. Když vězíš po krk ve sračkách, je fajn podívat se na to shora.
Jak šla lesem, opouštěla ji panika i vztek. Uvědomila si, že všude kolem ní je jaro. Slunce svítilo, tráva byla zelená, listí na stromech rašilo, kytky kvetly, včely bzučely a ptáci zpívali. Tady v lese jelo všechno postaru.
Cesta ji vyvedla na louku nad lesem. Uprostřed louky stál jediný strom. Obsypaný květy. Když přišla blíž, zaplavila ji nezaměnitelná vůně. Třešeň. Už si ani nepamatovala, kdy naposled tu vůni cítila. Touhle dobou bývá pravidelně zavřená v kanceláři a seká jedno daňový přiznání za druhým. Teda pokud zrovna její mozek nestávkuje jako dneska. V poslední době stávkoval až příliš často. Až příliš často seděla v kanceláři a zoufale se ho snažila přemluvit, aby dělal to, za co jí klienti platili. A až příliš často se jí to nedařilo.
Najednou jí její život připadal ještě nesmyslnější. Papíry, papíry, papíry. Nic jiného z ní nevypadne. Po tvářích se jí začaly koulet slzy. Měla toho dost. Nevěděla kudy kam. Zdálo se jí, že se jí život rozpadá pod rukama a že už ho nikdy nesloží zpátky. Rozepnula si horní dva knoflíčky u krku, aby se mohla pořádně nadechnout, a rozpustila si vlasy. Pak si sedla pod třešeň, zavřela oči, rukou si otřela mokrou tvář a nastavila ji slunci. Vnímala, jak sluneční paprsky tančí na její kůži, zpomalují její dech, a pozvolna se jejím tělem rozléval blažený pocit. Jako by se všechny starosti rozplynuly v té sluneční lázni.
Ani nevěděla, jak dlouho tam sedí, když do jejího vnitřního ticha pronikl zvuk zvenčí. Motorka.
Pane bože, to snad ne, proběhlo jí hlavou. Neměla náladu se s někým bavit. Doufala, že jen projede okolo. Zvuk nejdřív zpomalil a pak zmizel úplně. Někdo zaparkoval kousek od třešně.
Nevěděla kdo, ale úplně hmatatelně vnímala jeho rozpaky a jistou nelibost. Jako by mu zabrala místo. Pobavilo ji to a usmála se. Prošel kolem ní, ale nic neřekl. Znovu se usmála. Jsou na tom stejně. Ani jednomu se nelíbí, že je tu ten druhý.
Vnímala, že se opřel o strom z druhé strany a začal zhluboka dýchat. Přemýšlela, co teď. Zda se má zvednout a odejít. Najednou na její tvář dopadl stín. Postavil se hned vedle ní.
Ozvala se: „Stíníte mi. Když už si mě chcete prohlédnout, co kdybyste si sedl vedle mě? Budete to mít zblízka.“
Otevřela oči a podívala se na něj. Dívala se mu teď přímo do očí a cítila, že ho zaskočila. Byl to chlápek tak v jejím věku. Prošedivělý vousy a pronikavý oči. Napadlo ji, že ten její blbej den možná neskončí tak úplně blbě.
Foto: Pinterest
1. díl Bludičky vyšel na webu Psaní podle Lustiga ve čtvrtek 9. 9. 2021
