Dlouho tam nebyl. Tam u třešně. Vlastně ani nevěděl proč. Dřív to bejvalo jeho oblíbený místo. Jezdil tam pokaždý, když ho sral celej svět. Když potřeboval bejt chvíli sám. Nadechnout se. Zastavit. Na chvíli. A pak zpátky do života.
Včera mu to připomněla, když se ho zeptala, jak se má třešeň.„Dlouho jsem tam nebyl," odpověděl popravdě.
„Tak ji pozdravujte, až tam někdy pojedete," napsala a odmlčela se.
Občas jí vůbec nerozuměl. Spíš často. Byla na něj moc komplikovaná. Nepřemejšlel jako ona. Někdy ho neuvěřitelně dráždila a měl co dělat, aby zůstal zdvořilej. A jindy mu zase připadala roztomile naivní. Vlastně ho tak trochu sralo, že se mu nějakým způsobem usadila v hlavě. Byl zvyklej mít ve věcech jasno. Černá – bílá. Dobře – špatně. Ano – ne. Jasný dělící čáry.
Ona je rozmazávala. Klidně mu napsala, že ho chce, a zároveň neřekla nic o tom, co vlastně chce. Překračovala jeho pravidla a dělala si věci po svým. Nebyl zvyklej, aby mu ženy odporovaly způsobem, jakým to dělala ona. Uměl usadit i svoji mámu, když ho moc prudila. Ale s touhle fakt nevěděl. Dokázala být nezvykle otevřená a během chvíle zase odtažitá. Blejsknout očima a vzápětí se přitulit jako kotě. Dělala mu v hlavě bordel. A zároveň ho přitahovala.
Dneska byl unavenej. Bylo toho moc. Všeho. Práce. Makat kolem vysněnýho domu. Rodina, pro kterou dejchal. Dělal všechno, co považoval za správný. Byl to dobrej chlap.
Ale někdy chtěl něco jenom pro sebe. Někdy chtěl jí. Možná to nebylo správný. Nepřemejšlel nad tím. Prostě ji občas musel vidět. A dneska to nebylo možný.
Všechno ho sralo. Potřeboval pryč. Bejt jenom sám sebou. Aspoň chvíli. Zapadnul do garáže. Helma, rukavice, jedeme. Vyrazil na motorce na to svý oblíbený místo.
Skoro čekal, že ji tam potká. Jako tenkrát poprvé. Nebyla tam, ale jako by tam byla.
Třešeň už dávno odkvetla a z větví se na něj culily dozrávající červený kuličky. Připomněly mu ji. Lákaly ho, aby je ochutnal, ale přitom se mu schovávaly pod listy. Sednul si a pevně se opřel o kmen stromu. Zavřel oči a znovu si ji vybavil. Voněla po třešních. Vnímal její tělo, když se k němu zezadu přitiskla a objala ho. Slyšel její hlas, jak mu šeptá: „Odpočiňte si, drahý."
Tvrdě usnul. Když se probudil, slunce už na louce malovalo podvečerní stíny. Zhluboka se nadechnul. Byl čas se vrátit. Zpátky domů. Do svýho života.
Na mobilu mu zapípala zpráva. Od ní. „Uvidíme se?"
Rychle naťukal odpověď: „Zítra."
Usmál se. Svět ho zase přestal srát.
Foto: Pinterest
První dva díly Bludičky vyšly na webu Psaní podle Lustiga 9. 9. a 15. 9. 2021
