Seděla na zemi schoulená v dece a zdálo se jí, že když se trochu víc nadechne, celá se rozskočí. Před očima se jí automaticky odvíjel film posledních několika dnů a týdnů, podbarvený slovy její oblíbené písničky: „Jak luna mizíš nocí… prosit je zvláštní pocit…“
Jedno malé šťouchnutí. Jako když táhnete pěšákem v rozehrané šachové partii. Nic nenasvědčovalo tomu, že na jejím konci jí její vlastní dáma dá šach mat. Měl to být jen takový nezávazný zábavný flirt. Každodenní krátké zprávy okořeněné erotickým podtextem, které oběma zlepšovaly náladu v situaci, která nikomu na náladě nepřidávala. Pár vášnivých setkání, která jim na chvíli umožnila zapomenout na všudypřítomnou nejistotu tam venku. Stále si vykali, a to všemu dodávalo pikantní nádech.
„Uvidíme se?“ napsala mu včera.
Obratem přišla odpověď: „Zítra?“
Usmála se: „Ano.“
Ráno přišla další zpráva: „Moc se omlouvám, ale dnes nemůžu dorazit.“
Kousla se do rtu. Někde uvnitř ji píchlo a ona si uvědomila, že se těšila. Hodně. Začala si na něj zvykat. Na ten jejich prapodivný „vztah“, ve kterém se cítila bezpečně i nebezpečně zároveň.
Jedné její části tam uvnitř se to vůbec nelíbilo. Té, která nechtěla připustit, že by mohla něco cítit. Té, která se blízkosti bála jak čert kříže. A znala spoustu způsobů, jak se jí vyhnout. Úplně ji viděla, jako by byla živá.
Jak stojí před ní, tváří se nezúčastněně a trochu povýšeně se usmívá: „Tím se přece nenecháme vyvést z míry. Trochu ho popíchneme.“
A pak se k ní nakloní a do ucha jí zašeptá jedno slovo, kterému se zase vyhýbal on, a zmizí. Najednou je fuč. Ale to slovo ne. Už jí znělo v hlavě.
Rychle se rozhodla a napsala: „OK. Budete mi to muset vynahradit. Čeká vás něha, drahý.“
Chvíli zaváhala, ale pak zprávu odeslala. Byla si jistá, že ho tím zažene do kouta. A těšila se na jejich další slovní přestřelku. Ulevilo se jí. Na chvíli. Obratem přišla odpověď. A bylo to, jako dostat vlastní gól.
„Nejsem si jistý, že to chci. Něha je příliš intimní. Nezlobte se, prosím.“ Nikdy o nic neprosil. Navrhoval, žádal, ale neprosil.
Zaskočilo ji to. Čekala cokoliv, ale tohle ne. Všechno se v ní stáhlo. Zcela sebezáchovně naskočila na vlnu programu s názvem „Vůbec o nic nejde“ a naťukala na displej: „OK, něhu škrtáme. Stejně jsem vás chtěla jen poškádlit. Nesmíte brát všechno doslova.“
Odesláno. Chytila se do pasti, kterou sama tak hezky nalíčila. A teď se nemohla pohnout. Seděla na zemi schoulená v dece a po tváři jí tekly slzy. Uvědomila si, že ho pustila blíž, než kdy chtěla. A nedalo se to vrátit zpátky.
Ilustrace: Markéta Hozáková
První tři díly Bludičky vyšly na webu Psaní podle Lustiga 9. 9., 15. 9. a 22. 9. 2021
