Nejsem vůbec nerozhodný člověk. I nákup oblečení mi zabere tak patnáct minut, ale to možná bude tím, že shopping ze srdce nesnáším.
Tahle volba mezi dvěma tématy mi ale zkomplikovala život, právě tím právem volby. Nejdřív jsem chtěla psát na téma Nezvaný host, protože mě napadl krtek, který mi každoročně pije krev svýma krtincema na mém, jinak úhledném trávníku.
Boj s ním ale pomalu vzdávám. Zaručené rady od sousedů a známých nepomáhají a posledně jsem se musela smát sama sobě, když jsem na něj u jedné hromádky číhala s lopatou a s předsevzetím vzít ho přes hlavu. Je mi totiž jasný, že jsem měkká, že bych mu nedokázala ublížit, natož ho zabít.
Dokonce i myš chytám do pastičky – klícky, která ji nezraní a ze které ji člověk vypustí zase ven na ulici.
Stejně tak to mám s kunou na půdě, té se dokonce bojím.
Představuju si, jak by mi ta mrcha skočila do vlasů, kdybych ji vylezla nahoru hledat. Tak raději předstírám, že ji neslyším, jak tam šmejdí a postupně nám likviduje izolaci.
Jsem vlastně takovej posera, a ještě dost cíťa, kterej se bojí a štítí mrtvých zvířátek.
Došlo to tak daleko, že podplácím děti, aby z bazénu lovily mrtvé žabky a podobnou havěť a když mi minulý týden sousedka přinesla vykuchaného králíka s hlavou a zubama, tak jsem jí musela lhát, že králíka nejíme. Při představě, že bych mu tu hlavu musela uříznout, se mi udělalo špatně.
Brr, mám z toho husinu ještě teď, tak nevím, to snad raději zkusím ten Opravdu výjimečný zážitek.
