Dům U kapří duše - napsala Alena Bruthansová

Amos nasadil nezvykle rychlé tempo a soustředil se všemi roztěkanými smysly na cíl s nebeskou střechou, který se závratnou rychlostí přibližoval.

Úspěšně unikl všem svodům bujaré ulice. Dnes byl více než jindy odhodlaný předvést nejlepší možnou řemeslnou práci. Zastavil se až před domem se znakem kapra v průčelí. Zapálil si dýmku a čekal na smluveném místě, až kostelní hodiny odbijí půlnoc.
Strašnej pajzl, ten Ezra je ale skrblík. Prachů z těch posranejch kaprů má jak želez, ale škudlí a škudlí.
Pobaveně sledoval rozpadlý domek. 
Koho by napadlo, že má ten starej dědek pod polštářem nakřečkovaný takový jmění, že by s ním mohl dláždit ulice. Ale majetek dělá nepřátelé. Ezra nebyl žádný tintítko. A přece mu ksichtík úplně zblednul, při zmínce o chlapech, co ho chtěj okrást a oddělat. Když dokouřil, schoval dýmku zpátky do svrchníku a otřel si do něj zpocené ruce. Čas neúprosně plynul. Amos zaplatil drožku. Domluvil převozníka. Nechápal, kde se stala chyba. Měl to být jeho životní kšeft. Napůjčoval si takovejch prachů. 

Ezra se ale k útěku moc neměl. V domě se svítilo. Amose omrzela hra na trpělivost.
Churavé dveře s každou další ránou bezmocně praskaly. Jeho zlodějské uši byly schopné vstřebat i nejtišeji pohyby. Uvnitř se něco prudce pohnulo, snad slyšel i tlumený výkřik. Něčí kroky zamířily k oknu.
Amos se včas vměstnal do výklenku u dveří. Dům potemněl.
Po starém Ezrovi, prodejci kaprů, toho dne už víc nepátral. Hluboká noc znamenala pro muže na seznamu hříšníků jistý zatykač.

„Amosi, tak mladej a už tak pitomej. Vyser se na tu zlodějinu a jdi dělat raději něco pořádnýho. Kliftonů jsou teď plný ulice. Dřív nebo později tě chytěj.“
Chlapec líně vzhlédl od korbele a zadíval se do tváře mluvčího.
„A že to říkáš zrovna ty, Moše…!“
„Ty a já, to je velkej rozdíl, mladej. Já jsem lichvář. Já půjčuji a starám se o ty, co nesplácej. Ale ty se z lenosti plácáš životem, občas něco šlohneš. Nestojíš na dobrý straně. Špatně skončíš. A jestli mi ty prachy nevrátíš... Už teď mi dlužíš majlant.“

Moše a jeho nalité bulvy se chlapci hnusily.
„Náhodou, měl sem smluvenej dobrej kšeft. Jeden zazobanej dědek tvrdil, že mu jdou po krku. Najal si mě, abych mu pomohl zdrhnout. Takovejch prachů měl, žes to ani ty neviděl.“
Moše se smál hrdému čelu chlapce s rašícím chřípím. Bavil se dalším hlupákem, kterých se v jeho hospodě každý den vystřídaly tucty.
„A kde ho máš, kde máš ty prachy?“
Amos se třásl rozhořčením. Strhl osamocený kabát z věšáku. Opustil lichvářovu hospodu.
Ezra byl lhář a podvodník. Zpropadenej kozel. Udělal si z něj šaška.
Uplivl si, když mu nevěstka v Rábové ulici nastavila mastné koleno, a hrubě ji odstrčil.

Dům se znakem kapra v průčelí se od jeho poslední návštěvy zdál zchátralejší. Amos se podivil zvláště břečťanu, který obrostl vchodové dveře. Tentokrát na ně neklepal. Zkušenou rukou otevřel okno a vlezl dovnitř. Když mu Ezra nezaplatil, vezme si svůj podíl sám.

V síni se od jeho poslední návštěvy téměř nic nezměnilo. Jen pohublý, vypelichaný kocour mu drze předl u nohy. Amos ho odkopl. Věšák i botník byly prázdné. Zase mu unikl. Snad před svými nepřáteli utekl sám. Obličej se mu zkrabatil pod tíhou hněvu. Vytahal z necek nové sítě a přeřezal je. Prohrabal police, skříně, komody. Toužil najít skrýš, kde bylo ukryté Ezrovo všechno.
Zpřeházel celou pracovnu, salón i kuchyni, jen do ložnice se nedostal. Ulice se probouzela a venku se vyrojilo příliš mnoho lidí. Při odchodu rozrazil dveře i s břečťanem.

„Amosi, já umím být kamarád, když chci. Sám to víš, jak štědře nabízím pomocnou ruku. Ale co je moc, to je příliš, chlapče. Půjčil jsem ti prachy a teď je chci zpátky. Jednoduchý, ne? Hospoda ani moje rodina se ze vzduchu nenažere.“
Hostinský se odmlčel a kopl chlapce masitou nohou na místo, kde měl před vymahačským procesem nos. Nato pokynul synům, aby mase lidského rosolu zasadili další ránu.
„Moše, ty víš, že na tom teď nejsem úplně dobře. Ale všechno vrátím, všechno, jen až si zase něco najdu,“ dostal ze sebe Amos. Na košili mu při každém dalším slově stékaly čůrky krve.
„Takovejch, co slibujou a neplatěj, je opravdu hodně, kamaráde. A všichni končej stejně.“
Odmlčel se a podrbal se v mastných vousech.
„A víte co, chlapci moji? Že tady milého Amose beru skoro jako vlastního, uděláme mu malý výlet.“
Chopili se jeho bezvládného těla a vyvlekli ho na ulici. Kráčeli Rábovou ulicí až k jejímu konci. Podsvětí města se při jejich smutečním pochodu stáhlo do ticha. Amos i přes zkrvavený výhled poznal vydrancovaný dům se symbolem kapra v průčelí. Zdevastovaný prostor připomínal hrobku. Moše vytáhl zpod košile klíč a odemkl dveře ložnice. Poskoci chlapce hodili vedle mrtvoly starého muže, prožrané od krys.
„Tohle je Ezra, starej prodejce ryb, kterej měl velký sny a hluboko do kapsy, jako ty. Budeš mít dobrou společnost.“
Zasadil Amosovi poslední ránu do spánku a nechal jeho život dohasnout v domě nasáklém rybinou.

Vchodové dveře zaklaply a břečťan mohl zase růst.

Původní verze:

Amos nasadil nezvykle rychlé tempo a soustředil se všemi roztěkanými smysly na cíl s nebeskou střechou, který se závratnou rychlostí přibližoval.

Úspěšně unikl všem svodům bujaré ulice. Dnes byl více než jindy odhodlaný předvést nejlepší možnou řemeslnou práci. Zastavil se až před domem se znakem kapra v průčelí. Zapálil si dýmku a čekal na smluveném místě, až kostelní hodiny odbijí půlnoc.
Strašnej pajzl, ten Ezra je ale skrblík. Prachů z těch posranejch kaprů má jak želez, ale škudlí a škudlí.
Pobaveně sledoval rozpadlý domek. 
Koho by napadlo, že má ten starej dědek pod polštářem nakřečkovaný takový jmění, že by s ním mohl dláždit ulice. A proč vlastně potřebuje starej Ezra utíkat? 
Když dokouřil, schoval dýmku zpátky do svrchníku a otřel si do něj zpocené ruce.
Čas neúprosně plynul. Amos zaplatil drožku. Domluvil převozníka. Nechápal, kde se stala chyba. Měl to být jeho životní kšeft. Právě kvůli němu se zadlužil.
Ezra se ale k útěku moc neměl. V domě se svítilo. Amose omrzela hra na trpělivost.
Churavé dveře s každou další ránou bezmocně praskaly. Jeho zlodějské uši byly schopné vstřebat i nejtišeji pohyby. Uvnitř se něco prudce pohnulo, snad slyšel i tlumený výkřik. Něčí kroky zamířily k oknu.
Amos se včas vměstnal do výklenku u dveří. Dům potemněl.
Po starém Ezrovi, prodejci kaprů, toho dne už víc nepátral. Hluboká noc znamenala pro muže na seznamu hříšníků jistý zatykač.

„Amosi, tak mladej a už tak pitomej. Vyser se na tu zlodějinu a jdi dělat raději něco pořádnýho. Kliftonů jsou teď plný ulice. Dřív nebo později tě chytěj.“
Chlapec líně vzhlédl od korbele a zadíval se do tváře mluvčího.
„A že to říkáš zrovna ty, Moše…!“
„Ty a já, to je velkej rozdíl, mladej. Já jsem lichvář. Já půjčuji a starám se o ty, co nesplácej. Ale ty se z lenosti plácáš životem, občas něco šlohneš. Nestojíš na dobrý straně. Špatně skončíš. Už teď mi dlužíš majlant.“
Moše a jeho nalité bulvy se chlapci hnusily.
„Náhodou, měl sem smluvenej dobrej kšeft. Jeden zazobanej dědek tvrdil, že mu jdou po krku. Najal si mě, abych mu pomohl zdrhnout. Takovejch prachů měl, žes to ani ty neviděl.“
Moše se smál hrdému čelu chlapce s rašícím chřípím. Bavil se dalším hlupákem, kterých se v jeho hospodě každý den vystřídaly tucty.
„A kde ho máš, kde máš ty prachy?“
Amos se třásl rozhořčením. Strhl osamocený kabát z věšáku. Opustil lichvářovu hospodu.
Ezra byl lhář a podvodník. Zpropadenej kozel. Udělal si z něj šaška.
Uplivl si, když mu nevěstka v Rábové ulici nastavila mastné koleno, a hrubě jí odstrčil.

Dům se znakem kapra v průčelí se od jeho poslední návštěvy zdál zchátralejší. Amos se podivil zvláště břečťanu, který obrostl vchodové dveře. Tentokrát na ně neklepal. Zkušenou rukou otevřel okno a vlezl dovnitř. Když s Ezrem  před lichvářem neutekli, musel teď i on peníze někde za každou cenu získat.
V síni se od jeho poslední návštěvy téměř nic nezměnilo. Jen pohublý, vypelichaný kocour mu drze předl u nohy. Amos ho odkopl. Věšák i botník byly prázdné. Zase mu unikl. Vytahal z necek nové sítě a přeřezal je. Prohrabal police, skříně, komody. Toužil najít skrýš, kde bylo ukryté Ezrovo všechno.
Zpřeházel celou pracovnu, salón i kuchyni, jen do ložnice se nedostal. Ulice se probouzela a venku se vyrojilo příliš mnoho lidí. Při odchodu rozrazil dveře i s břečťanem.

„Amosi, já umím být kamarád, když chci. Sám to víš, jak štědře nabízím pomocnou ruku. Ale co je moc, to je příliš, chlapče. Půjčil jsem ti prachy a teď je chci zpátky. Jednoduchý, ne? Hospoda ani moje rodina se ze vzduchu nenažere.“
Hostinský se odmlčel a... udeřil. Nato pokynul synům, aby mase lidského rosolu zasadili další ránu.
„Moše, ty víš, že na tom teď nejsem úplně dobře. Ale všechno vrátim, všechno, jen až si zase něco najdu,“ dostal ze sebe Amos. Na košili mu při každém dalším slově stékaly čůrky krve.
„Takovejch, co slibujou a neplatěj, je opravdu hodně, kamaráde. A všichni končej stejně.“
Odmlčel se a podrbal se v mastných vousech.
„A víte co, chlapci moji? Že tady milého Amose beru skoro jako vlastního, uděláme mu malý výlet.“
Chopili se jeho bezvládného těla a vyvlekli ho na ulici. Kráčeli Rábovou ulicí až k jejímu konci. Podsvětí města se při jejich smutečním pochodu stáhlo do ticha. Amos i přes zkrvavený výhled poznal vydrancovaný dům se symbolem kapra v průčelí. Zdevastovaný prostor připomínal hrobku. Moše vytáhl zpod košile klíč a odemkl dveře ložnice. Poskoci chlapce hodili vedle mrtvoly starého muže, prožrané od krys.
„Tohle je Ezra, starej prodejce ryb, kterej měl velký sny a hluboko do kapsy, jako ty. Budeš mít dobrou společnost.“
Zasadil Amosovi poslední ránu do spánku a nechal jeho život dohasnout v domě nasáklém rybinou.

Vchodové dveře zaklaply a břečťan mohl zase růst.